JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1065/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. Č., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – S. s. h. r., o zařazení do platové třídy a platového stupně a o zaplacení 158.140,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 219/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2003 č.j. 54 Co 359/2003-87, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila 158.140,- Kč s 8% úrokem z částky 115.900,- Kč od 4.7.2002 do zaplacení a s 3,5% úrokem z částky 42.240,- Kč od 7.1.2003 do zaplacení, a aby byla žalované uložena povinnost „zařadit žalobkyni do platové třídy 11 platového stupně 10 podle nařízení vlády č. 253/1992 Sb. v platném znění, počínaje dnem 1.11.1999“, „ustanovit žalobkyni za člena Pracovního výboru pro integraci České republiky do Evropské unie (PVIEU) postupem daným Statutem Pracovního výboru pro integraci České republiky do Evropské unie a jeho Pracovních skupin, v platném znění“, „udělit žalobkyni k výkonu členství v PVIEU podpisové právo“ a „ustanovit žalobkyni za člena Pracovní skupiny pro spolupráci s OECD na úrovni zástupců ústředních orgánů státní správy a Č.“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 28.4.1994 pracovala u žalované ve funkci „vrchního rady“ v platové třídě 10 a že „nejpozději v listopadu 1999“ jí vznikl nárok na zařazení do 11. platové třídy 10. platového stupně, neboť vykonávala činnosti „s celorepublikovou i mezistátní působností“ odpovídající této třídě podle příslušného nařízení vlády. Poté, co žalobkyně dne 3.9.2001 „zákonným způsobem“ vyjádřila výhrady vůči žalované, byl jí s účinností od 1.9.2001 neoprávněně a bezdůvodně (žalovanou uvedený důvod „neuspokojivé pracovní disciplíny“ podle názoru žalobkyně „neexistuje“) trvale odebrán celý osobní příplatek. Po žalované, která vůči ní uplatňuje diskriminační postupy, „nedodržuje ustanovení § 8 odst. 3 a jedná v rozporu s ustanovením § 7 a 3 zák. práce“, proto žalobkyně požadovala doplatek platu za období od 1.11.1999 do 31.12.2002 ve výši 80.220,- Kč, doplacení osobního příplatku za období od 1.9.2001 do 31.12.2002 ve výši 77.920,- Kč a splnění shora vymezených povinností.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. února 2003 č.j. 25 C 219/2002-69 zamítl žalobu o zaplacení 158.140,- Kč s příslušenstvím a o uložení povinnosti žalované zařadit žalobkyni do 11. platové třídy a 10. platového stupně, řízení o uložení zbývajících povinností (z důvodu zpětvzetí žaloby v této části) zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč „prostřednictvím účtárny zdejšího soudu“. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že v daném případě „nejsou splněny podmínky“ pro zařazení žalobkyně do platové třídy 11 platového stupně 10, „a to obecně k jakémukoliv datu“. Ze zásad uvedených v zákoně č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády č. 253/1992 Sb. pro stanovení výše platu zaměstnanců orgánů státní správy „jednoznačně vyplývá“, že žalobkyně v žádné ze svých činností vykonávaných v rámci svého pracovního poměru u žalované „nevybočila z mezí pouhého zajišťování odborné činnosti v oblasti systému státní správy“, jímž je v katalogu prací definována 10. platová třída. Nevznikl-li žalobkyni nárok na zařazení do vyšší platové třídy, než je ta, v níž je zařazena v současné době, nemůže být podle názoru soudu prvního stupně opodstatněný ani její požadavek na doplacení rozdílu mezi platem příslušejícím v 10. a 11. platové třídě. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná vůči žalobkyni vystupovala diskriminujícím způsobem, když „soud má zato, že odejmutí osobního příplatku není diskriminujícím jednáním, a to ani ve svých důsledcích, protože se jedná o výkon práva zaměstnavatele stanoveného Zákoníkem práce a zvláštními předpisy“, není dán ani nárok žalobkyně na doplacení osobního příplatku.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2003 č.j. 54 Co 359/2003-87 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 158.140,- Kč s příslušenstvím a o uložení povinnosti žalované zařadit žalobkyni do 11. platové třídy a 10. platového stupně, a ve výroku o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „v řízení nebylo prokázáno, že by v souvislosti s pracovní náplní žalobkyně platnou od 16.6.1997, pracovní náplní platnou od 1.1.2001, případně v souvislosti s činnostmi žalobkyně převzatými v roce 1999 v oblasti integrace ČR do EU, došlo ke změně pracovní smlouvy ohledně sjednaného druhu práce a s tím související nutnosti zařazení žalobkyně do vyšší platové třídy“, když se vždy jednalo pouze o přesnější vymezení stále stejného druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě a jejích doplňcích. Žalobkyně tak podle názoru odvolacího soudu „stále vykonávala činnosti ministerského rady a v rámci své pracovní náplně byla, tak jako i další zaměstnanci žalované, pověřena též zastupováním žalované v pracovních výborech pro integraci ČR do EU“. Jelikož za tohoto stavu se žalobkyni (která „na podporu svých tvrzení nepředložila ani jediný koncepční materiál, jehož by byla autorkou“) „nepodařilo v rámci důkazního řízení prokázat“, že v rozhodné době od listopadu 1999 do konce roku 2002 v pracovním poměru u žalované „fakticky vykonávala práce svou náročností odpovídající platovému zařazení do 11. platové třídy dle nařízení vlády č. 235/1992 Sb. ve znění účinném do 31.12.2003“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nevznikl nárok na zařazení do 11. platové třídy, a tedy ani nárok na odpovídající doplatek mzdy. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o neopodstatněnosti uplatněného nároku na zaplacení osobního příplatku, neboť - jak zdůraznil - na osobní příplatek „neexistuje zákonný nárok a záleží zcela na zaměstnavateli, zda jej svému zaměstnanci přizná“, a že „žalovaná navíc v řízení velmi logicky a přesvědčivě objasnila i důvody, které ji vedly k odnětí příplatku žalobkyni, a tudíž její postup ve vztahu k žalobkyni nelze považovat za diskriminující“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí „založilo precedens“ pro rozhodování soudů v obdobných případech, „což bude mít v pracovněprávních vztazích důsledky zásadního významu“. Dovolatelka především namítala, že v průběhu prvostupňového i odvolacího řízení „byla porušena zásada rovnosti účastníků daná ust. § 18 o.s.ř., porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, a to zejména při hodnocení důkazů dle § 132 o.s.ř. a při rozhodování soudu dle § 153 o.s.ř.“, jelikož „vše, co podpořilo tvrzení žalobkyně nebo svědčilo v její prospěch, soud nevzal v potaz“ (buď se tím vůbec nezabýval nebo to zamítl, aniž by se s tím „seriózně“ vypořádal) a „naopak veškerá tvrzení protistrany má soud bez dalšího a bez jakéhokoliv zpochybňování za věrohodná a prokázaná, ačkoliv žalovaná ke sporným tvrzením nepředložila ani jediný věrohodný důkaz“. „Zcela evidentní porušení zásady rovnosti účastníků a nepokryté stranění žalované státní organizaci“ je podle názoru dovolatelky zřejmé ze skutečnosti, že odvolací soud založil své rozhodnutí ohledně nároku žalobkyně na zařazení do 11. platové třídy na výpovědích svědků Ing. Hejskové, která přišla do kontaktu s žalobkyní až po 1.8.2001 a tedy „o rozhodné době roku 1999 až do 31.7.2001 nemůže svědčit“, a pana K., který byl na věci „přímo osobně zainteresován, protože nároky žalobkyně bylo dotčeno jeho vlastní funkční a platové zařazení“. Při posuzování otázky, zda činnosti vykonávané žalobkyní spadaly do 11. platové třídy a zda postupy žalované při odnětí osobního příplatku jsou diskriminující, se pak odvolací soud „opírá zcela o ničím nedoložená tvrzení protistrany a považuje je bez dalšího v rozporu s logikou za pravdivá“. Nerespektování prokázaných skutečností odvolacím soudem pak vedlo k tomu, že odvolací soud nesprávně vyložil nařízení vlády č. 253/1992 Sb., neboť - jak dovolatelka zdůraznila - „je k neuvěření, že koordinační činnost zástupce státního orgánu v oblasti zajišťování integrace ČR do EU, jakou vykonávala žalobkyně, s příslušným proškolením orgánem Unie v Bruselu, je pro oba soudy tak nedostatečně odbornou činností, že nemůže být zařazena ani do 11. platové třídy“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (nenamítá, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis), ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními (zejména se skutkovým závěrem, že „v rozhodné době od listopadu 1999 do konce roku 2002“ žalobkyně v pracovním poměru u žalované vykonávala „činnosti organizačního charakteru svou náročností odpovídající nanejvýš zařazení do 10. platové třídy“), z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Současně dovolatelka namítá „existenci vad řízení“ spočívajících v „porušení zásady rovnosti účastníků dané ust. § 18 o.s.ř.“ a „porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces“. Protože námitky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a ani tvrzené vady řízení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2004

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Vydáno: 23. September 2004