JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1029/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. B. proti žalovanému M., a. s., o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 14, IČ 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 86/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.října 2003 č.j. 17 Co 372/2003 – 70, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17.ledna 2003 č.j. 31 C 86/2000-48 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 45.825,- Kč s 11% úrokem od 1.7.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 25.8.1999 se mu stal pracovní úraz a žalovaný mu původně poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Protože mu však nebyl schopen zajistit zaměstnání, byl pracovní poměr mezi účastníky rozvázán dohodou k 30.6.2000. Poté byl veden u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a vznikla mu škoda na výdělku ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody ve výši 15.966,- Kč a hmotným zabezpečením uchazeče o zaměstnání, které obdržel za měsíce červenec, srpen a září 2000 ve výši 4.747,- Kč a za měsíc říjen ve výši 3.798,- Kč; po žalovaném proto za období od 1.7.2000 do 30.10.2000 požadoval částku 45.825,- Kč.

Žalovaný uvedl, že i v případě, je-li poškozený zaměstnanec hlášen na úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání, má nárok na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce. Namítal však, že „jako výchozí výdělek pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po dobu nezaměstnanosti se bere v úvahu tzv. stop hrubý průměrný výdělek před ukončením pracovního poměru, tj. v daném případě 11.827,- Kč, s připočtením hmotného zabezpečení ve výši 4.747,- Kč (za první tři měsíce) = 16.574,- Kč“. Protože žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku do průměrného výdělku ve výši 15.966,- Kč, je podle názoru žalovaného zřejmé, že za období od měsíců červenec až září 2000 mu nárok na doplatek náhrady nevzniká; od 1.10. 2000 do 31.12.2000 pak vzniká nárok na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 341,- Kč, zjištěné jako rozdíl mezi průměrným výdělkem 15.966,- Kč a výdělkem po pracovním úrazu ve výši 11.827,- Kč zvýšeným o hmotné zabezpečení 3.798,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17.1.2003 č.j. 31 C 86/2000-48 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 44.782,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.7.2000 do zaplacení, ohledně částky 1.043,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit „Českému státu do pokladny zdejšího soudu na soudním poplatku částku 1.790,- Kč“ a „na nákladech znalečného“ částku 3.586,- Kč. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 25.8.1999 pracovní úraz pro jehož následky byl v pracovní neschopnosti do 2.4.2000, a poté pobíral „ze zdravotních důvodu“ až do skončení pracovního poměru dne 30.6.2000 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Od 1.7.2000, kdy byl evidován úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání, mu podle názoru soudu prvního stupně náleží náhrada za ztrátu na výdělku v rozdílu mezi průměrným výdělkem za druhé čtvrtletí roku 1999 ve výši 15.966,- Kč a dávkami hmotného zabezpečení, které „v měsíci červenec, srpen a září činily více než minimální mzda“. V dalším „pro zjištění výše nároku v měsíci říjnu 2000 je třeba za příjem žalobce považovat nikoli jeho hmotné zabezpečení ve výši 3.798,- Kč, ale minimální mzdu ve výši 4.500,- Kč a tuto vyšší částku odečíst od průměrného výdělku žalobce před vznikem škody“. S názorem, že od průměrného výdělku žalobce před vznikem škody je třeba dále odečíst i částku 11.827,- Kč, soud prvního stupně vyslovil nesouhlas, protože tento příjem nelze považovat za výdělek žalobce po pracovním úrazu ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce; podle jeho názoru „tato částka představuje pouze pravděpodobný výdělek žalobce vypočtený z devíti dnů odpracovaných žalobcem v měsíci únoru 2000, kdy žalobce pracoval pouze zkusmo mezi dvěma pracovními neschopnostmi“, a zdůraznil, že pracovní poměr žalobce skončil právě proto, že tuto práci nemohl vykonávat a žalovaný jej nemohl dále zaměstnávat.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.10.2003 č.j. 17 Co 372/2003-70 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství ohledně 11% úroku z prodlení z částky 44.782,- Kč od 1.7. do 31.10.2000 zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve výroku o věci samé ohledně částky 44.782,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.11.2000 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vyslovil, že v zamítavém výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že v případě, pobírá-li poškozený náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce, neboť pro následky pracovního úrazu musel být převeden na jinou práci, nelze v samotné skutečnosti, že tuto práci přestal vykonávat a že potom bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové další škody, a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce; zásadně poškozenému patří i v době po rozvázání pracovního poměru náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši. V posuzované věci následky pracovního úrazu omezovaly pracovní způsobnost žalobce v jeho uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu, jak tomu bylo v době, kdy byl zaměstnán u žalovaného. Z provedených důkazů je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že žalobce využíval nejen nabídek úřadu práce, ale sám si iniciativně hledal zaměstnání. „Z těchto zjištění lze dovodit, že nemožnost získat nové zaměstnání nebyla v jeho případě způsobena pouze obecnou nezaměstnaností, ale souvisela i s jeho zdravotním stavem“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které směřoval - jak vyplývá z jeho obsahu - proti výroku ve věci samé ohledně povinnosti zaplatit částku 44.782,- Kč s příslušenstvím a proti výrokům souvisejícím. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zásadní význam rozhodnutí spatřoval v tom, že odvolací soud posoudil otázku zjišťování nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poškozeného zaměstnance, který nemůže z důvodu stavu na trhu práce najít zaměstnání, v rozporu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou. Podle ní - jak dovolatel uvádí – „nezaměstnanost a z důvodu předchozího pracovního úrazu zhoršená nebo omezená pracovní způsobilost, tedy dvě samostatné právní skutečnosti, ale současně platící, nejsou důvodem, příčinou a ani následkem odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nezaměstnáním poškozeného“. Naproti tomu odvolací soud - jak dovolatel dále namítá - vychází z názoru, že nemožnost získat zaměstnání není v daném případě způsobena jen obecnou nezaměstnaností, ale souvisí se zdravotním stavem žalobce, tedy že důvodem nezaměstnanosti v daném případě je právě jeho předchozí pracovní úraz a z toho vyplývající odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou nemožností si vydělat. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovyného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jaký má vliv na výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce skutečnost, že poškozený zaměstnanec po rozvázání pracovního poměru pro následky pracovního úrazu zůstal pro nedostatek vhodných pracovních míst bez zaměstnání a pobíral hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. I když obecná východiska lze odvodit ze závěrů, které byly přijaty v odvolacím soudem zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněném pod č. 93 v časopise Soudní judikatura roč. 1998, uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem výslovně řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího sudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení § 190 odst.3 zák. práce jsou existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky nemoci z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u žalovaného od 7.1.1985 na základě pracovní smlouvy na středisku 010601 jako izolatér. Dne 25.8.1999 utrpěl pracovní úraz, pro jehož následky se stal na základě rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 15.3.2000 občanem se změněnou pracovní schopností. Pracovní poměr mezi účastníky skončil dohodou ze dne 4.4. 2000 ke dni 30.6.2000; jako důvod bylo uvedeno „Zdravotní důvody. Zaměstnanec má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru podle § 193 a § 195 zákoníku práce“. Od 1.7.2000 byl žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; do 30.9.2000 pobíral hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání ve výši 4.747,- Kč měsíčně, poté do 31.12.2000 ve výši 3.798,- Kč měsíčně. Žalovaný vycházeje z průměrného výdělku před vznikem škody, který zjistil za II. čtvrtletí 1999 částkou 15.966,- Kč měsíčně, a z pravděpodobného výdělku po pracovním úrazu ve výši 11.827,- Kč, zaplatil žalobci náhradu za ztrátu na výdělku za měsíce duben, květen a červen 2000. Další náhradu za měsíce červenec až září 2000 platit odmítl s odůvodněním, že „hrubý měsíční výdělek před rozvázáním PP ve výši 11.827,- Kč“ spolu s hmotným zabezpečením uchazeče o zaměstnání, přesahují „hranice, do které je měsíčně doplácen“ ve výši 15.966,- Kč; od října do prosince 2000 vzniká podle jeho názoru nárok na doplatek jen ve výši 341,- Kč, jako rozdílu mezi průměrným výdělkem 15.966,- Kč a pravděpodobným výdělkem po pracovním úraze ve výši 11.827,- Kč s připočtením hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání ve výši 3.798,- Kč měsíčně.

Za tohoto skutkového stavu je z hlediska žalovaným uplatněného dovolacího důvodu pro posouzení, zda, popřípadě v jaké výši, žalobci přísluší od 1.7.2000 do 31.10.2000 náhrada za ztrátu na výdělku poskytovaná podle ustanovení § 195 zák. práce, kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaké mají pro placení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce význam skutečnosti, že žalobce, který přestal pracovat u žalovaného, protože žalovaný pro něj neměl jinou vhodnou práci, kterou by mohl i s následky pracovního úrazu vykonávat, po rozvázání pracovního poměru pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nedosahoval žádný výdělek a jeho příjmem bylo jen hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání.

Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.

V ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. § 205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.

I když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání je tzv. objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v příčinné souvislosti s pracovním úrazem). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit po pracovním úrazu jiné zaměstnání odpovídající následky pracovního úrazu snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky pracovního úrazu, ale situací na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl po pracovním úrazu bez práce, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po pracovním úrazu příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění pracovního úrazu je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) následky pracovního úrazu, nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. § 12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů).

Z důvodu odpovědnosti za škodu za pracovní úraz tedy nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po skončení pracovní neschopnosti následkem pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí příjem z vlastní výdělečné činnosti, a v důsledku toho schází pro potřebu určení výše náhrady za ztrátu na výdělku poškozeného zaměstnance výdělek dosahovaný v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování - jak uvedeno výše - zpravidla vychází), je třeba „výdělek zaměstnance po pracovním úrazu“ ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce v tomto případě stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 195 zák. práce.

Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po pracovním úrazu určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zák. o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je třeba současně stanovit ke dni, v němž zaměstnanec přestal vykonávat práci, rozhodnou pro určení jeho výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání (například po rozvázání pracovního poměru, po převedení na jinou méně placenou práci apod.). Uvedený postup je v souladu se zněním ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce a nejlépe a v souladu se základními principy ovládajícími odškodňování pracovních úrazů vystihuje z hlediska ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce rozhodné výdělkové poměry postiženého zaměstnance.

Z uvedených důvodů je třeba přisvědčit názoru soudu prvního stupně (jež sdílel také odvolací soud), že v posuzované věci nelze považovat za (pravděpodobný) výdělek žalobce po pracovním úrazu ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce částku 11.827,- Kč, vypočtenou z výdělku žalobce dosaženého za devět dnů v únoru 2000, „když pracovní poměr žalobce skončil právě proto, že tuto práci nemohl vykonávat“ pro následky pracovního úrazu. S názorem, že za výdělek po pracovním úraze lze považovat hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání, které bylo žalobci poskytováno, však souhlasit nelze. Ze závěru, že náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit k odškodňování újmy vzniklé tím, že poškozený zaměstnanec pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, současně – vzhledem výše k uvedenému – vyplývá, že ani hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, nemůže sloužit k odškodňování újmy vzniklé snížením pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance následkem pracovního úrazu; hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání, které je mu poskytováno podle ustanovení § 12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, proto nelze považovat za „výdělek po pracovním úraze“ ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce.

Má-li být vyjádřena skutečná újma na výdělku vzniklá tím, že žalobce pro následky pracovního úrazu pozbyl schopnosti vykonávat práci izolatéra a dosahovat tomu odpovídajících příjmů (průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody 15.966,- Kč), nelze ani bez dalšího vycházet paušálně z toho, že výdělkem žalobce po pracovním úraze, jehož by dosahoval s pracovní schopností omezenou následky pracovního úrazu, jestliže by nebylo nepříznivé situace na trhu práce, musí být minimální mzda. Je pravdou, že zaměstnanci nemůže být poskytována mzda nižší, než je mzda minimální, a že tímto způsobem lze vyjádřit nejnižší možnou hranici „výdělku po pracovním úraze“ ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce. Na druhé straně však minimální mzda nemusí vyjadřovat (a ve většině případů nevyjadřuje) výši mzdy, kterou by zaměstnanec se zachovanou pracovní schopností (s pracovní schopností sníženou následky pracovního úrazu) za příznivější situace na trhu práce pravděpodobně - jak uvedeno výše - dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že úvaha o zjištění výše pravděpodobného výdělku, jehož by žalobce dosahoval za období po rozvázání pracovního poměru do konce října 2000 (za něž náhradu požaduje), se měla odvíjet také ze zjištění učiněných na základě odvolacím soudem zmíněného „přehledu o zaměstnání od skončení pracovního poměru u žalovaného dosud“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem). Protože tyto důvody platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2004

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 24. September 2004