JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 916/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Č. f., s.r.o., proti povinným 1) Ing. Z. K. a 2) M. R., zastoupenému advokátkou, pro 50.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 10941/2003, o dovolání 2. povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 12. 1. 2004, č.j. 58 Co 662/2003-32, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 7. 5. 2003, č.j. 25 Nc 10941/2003-4 (ve spojení s opravným usnesením z 27. 4. 2005, č.j. 25 Nc 10941/2003-67 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze 4. 1. 2006, č.j. 55 Co 388/2005-83), kterým obvodní soud nařídil na majetek povinných exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce, zejména že zde je formálně i materiálně vykonatelný titul, jímž byl povinný M. R. spolu s dalšími žalovanými společně a nerozdílně zavázán k zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, že oprávněná ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 exekučního řádu náležitě prokázala přechod práva (pohledávky) přiznaného titulem z původní žalobkyně E. a.s., a konečně, že není vymáháno více, než kolik bylo titulem přiznáno. Odvolací námitky 2. povinného týkající se „vývoje dluhu dlužníka P. – C. spol. s r. o. vůči oprávněné a závazku společnosti P. H., spol. s r.o.“ považoval městský soud z hlediska zkoumání předpokladů pro nařízení exekuce za právně nevýznamné a vysvětlil také, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat správnost podkladového rozhodnutí, a to ani pokud jde o výši přiznané částky.

V dovolání (v němž – kromě jiného – odvolacímu soudu vytýká neúplnost poučení o tomto mimořádném opravném prostředku, není-li v něm odkaz na konkrétní zákonné ustanovení, podle něhož by dovolání mělo být přípustné) druhý povinný namítá, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřuje v okolnosti, že exekuční titul, na nějž odkazují exekuční soudy obou stupňů (totiž směnečný platební rozkaz z 25. 6. 1997, č.j. 5 Sm 914/96-19) „ve vztahu k účastníkům řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 Nc 10941/2003 neexistuje“ a pokud byl – vůbec – vydán, netýká se dovolatele, ale „nepochybně jiných účastníků“.

V bodě III. dovolání 2. povinný popisuje okolnosti, za nichž došlo k uzavření „Smlouvy o ‚přistoupení‘ k závazku vyplývajícímu z úvěrové smlouvy č. 07-174/94 ze dne 29. 7. 1994“, dále vysvětluje, co bylo důvodem vystavení směnky a uzavírá, že „rukojemský závazek nevznikl ze směnky, protože (podle něj, tedy dovolatele) rukojemské prohlášení je neplatné, jelikož na směnce je uvedeno: Ručím za akceptanta ve výši 50.000.000,- Kč…nikoliv ‚per aval‘ apod., takže by šlo maximálně dovodit, že jde o běžné ručení, nikoli ručení ze směnky, což je podřízeno jinému režimu; konečně pak v závěru bodu III. dovolání odvolacímu soudu vytýká, že měl v důsledku „podstatné změny závazku“ rozhodnout o vstupu do řízení firmy P. H., spol. s r.o. – v likvidaci, resp. správce konkurzní podstaty JUDr. O. N.

Druhou vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak dovolatel spatřuje v tom, že mu nebylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 18. 11. 1999, č.j. 4 Cmo 911/98-75 (jímž byl po připuštění zpětvzetí žaloby proti 2. žalovanému JUDr. V. H. ve vztahu k němu vydaný směnečný platební rozkaz zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno), v důsledku čehož podle jeho názoru nemohl nabýt právní moci a vykonatelnosti ani předmětný směnečný platební rozkaz z 25. 6. 1997, č.j. 5 Sm 914/96-19.

Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (napadeno bylo usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce, je tedy nepřípadný odkaz na ustanovení § 239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř v úvodu bodu III. dovolání, a pokud lze odvolacímu soudu vytýkat neúplnost poučení o dovolání, pak nikoli proto, že by poučení mělo obsahovat odkaz na konkrétní zákonné ustanovení, nýbrž jen proto, že neobsahovalo dikci, že dovolání proti potvrzujícímu usnesení přípustné není, ledaže by dovolací soud dovodil jeho zásadní právní význam) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatel (jenž ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání (s výjimkou – ničím neopodstatněné – úvahy, že „odvolací soud měl asi na mysli ustanovení § 239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením námitek vznesených v dovolání (a samotným dovolatelem kvalifikovaných jako výtky vad řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř, jež jsou ovšem dovolacím důvodem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř nezpůsobilým) k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), v dané věci nejde.

Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Pokud jde o chybný údaj ve výroku usnesení soudu prvního stupně ohledně soudu, který vydal k exekuci navržený směnečný platební rozkaz (kde je omylem uvedeno „…směnečného platebního rozkazu vydaného 25. 6. 1997 Krajským obchodním soudem v Praze“ namísto správného v Brně), byla tato zřejmá nesprávnost pravomocně odstraněna opravným usnesením z 27. 4. 2005, č.j. 25 Nc 10941/2003-67 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze 4. 1. 2006, č.j. 55 Co 388/2005-83; pokud pak jde o tutéž nesprávnost ve druhém řádku odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, tu tento soud odstraní po vrácení spisu Nejvyšším soudem, aniž bude nutno vydávat opravné usnesení.

Námitky vznesené v bodě III. dovolání, týkající se smlouvy o přistoupení k závazku vyplývajícímu z úvěrové smlouvy, vystavení směnky a vůbec hmotněprávních vztahů mezi účastníky, ty jsou pro posouzení předpokladů k nařízení exekuce právně nevýznamné; dovolatel jimi pouze zpochybňuje věcnou správnost k výkonu navrženého směnečného platebního rozkazu. Tu však při nařízení exekuce vykonávací soud oprávněn přezkoumávat není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62). Jak totiž plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Pokud dále 2. povinný v témže bodě dovolání namítá, že (alespoň odvolací) soud měl rozhodnout o „vstupu firmy P.-H. spol. s r.o. …“ do řízení, pak (ať by mělo jít o přistoupení podle § 91 odst. 1, záměnu podle § 91 odst. 2 či o procesní nástupnictví podle § 107a o.s.ř., což z nepřesného pojmu „vstup“ nelze spolehlivě dovodit) opomíjí, že tak lze učinit jen na návrh žalobce (zde oprávněné), což se v daném řízení nestalo (nadto je ovšem uplatňován opět dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst 3 o.s.ř nezpůsobilý).

Opodstatnění nemá ani námitka pod bodem IV. dovolání, že k exekuci navržený směnečný platební rozkaz není vykonatelný, odůvodněná skutečností, že dovolateli nebylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 18. 11. 1999, č.j. 4 Cmo 911/98-75, jímž byl po připuštění zpětvzetí žaloby proti 2. žalovanému JUDr. V. H. ve vztahu k němu vydaný směnečný platební rozkaz zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, jelikož ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá povinnost doručovat rozhodnutí odvolacího soudu týkající se pouze některého (příp. jediného) z více samostatných účastníků (§ 91 odst. 1 o.s.ř.) i účastníkům ostatním, ve vztahu k nimž řízení skončilo – pravomocně (viz ustanovení § 206 odst. 2 věty první in fine o.s.ř., jež platí obdobně) – jak tomu bylo v předmětné věci, v prvním stupni (srov. též ustanovení § 212 písm. c/ o.s.ř. a contr.).

Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. května 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 02. May 2006