JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 873/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných: a) J. V., b) J. V., zastoupených advokátem, proti povinné H. K., zastoupené advokátkou, vyklizením, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 E 725/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, č. j. 22 Co 216/2005-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinná je povinna zaplatit oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 900,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. J. Ž.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud výrokem pod bodem I. odmítl podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též „o.s.ř.“), odvolání povinné do výroku pod bodem III. usnesení z 3. 3. 2005, č.j. 19 E 725/2004-17, jímž Okresní soud Praha-východ deklaroval práva a povinnosti povinné při provádění výkonu rozhodnutí vyklizením bytu (§ 344 o.s.ř.).Výrokem pod bodem II. krajský soud potvrdil usnesení ve výrocích pod body I. a II., jimiž Okresní soud Praha-východ nařídil podle svého rozsudku ze dne 21. 1. 1985, sp. zn. 3 C 18/85, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1985, sp. zn. 11Co 232/85, výkon rozhodnutí vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinné do zajištěného náhradního bytu (2+KK v druhém nadzemním podlaží domu čp. 1151 v ulici R., v Ú.) a uložil povinné zaplatit oprávněným náklady výkonu rozhodnutí 11.100,-Kč. Výrokem pod bodem III. krajský soud uložil povinné zaplatit oprávněným na nákladech výkonu rozhodnutí za odvolací řízení 3.150,-Kč. I když oprávnění prokazovali notářským zápisem, že bytová náhrada byla pro povinnou zajištěna a odpovídá vykonávanému rozhodnutí, soud prvního stupně nařídil jednání a teprve na základě provedeného dokazování učinil závěr, jejž převzal i odvolací soud, a podle něhož zajištěná bytová náhrada splňuje požadavky kladené na náhradní byt. Oba soudy vyšly ze zjištění, že vyklizovaný byt o celkové ploše 58 m2 sestává ze čtyř místností, z nichž dvě místnosti o celkové ploše 36 m2 jsou vzájemně propojené, ale každá z nich je samostatně přístupná z chodby. U dalších dvou místností, které nejsou povinnou již užívány, má samostatný přístup z chodby jen místnost o ploše 8 m2 a teprve přes ni je přístup do zbývající čtvrté místnosti o ploše 14m2. K bytu náleží koupelna vybavená umyvadlem, vanou a bojlerem na teplou vodu a WC, které jsou rovněž samostatně přístupné z chodby. Chodba volně navazuje na schodiště. Byt se nachází v 1. nadzemním podlaží. Byt, který oprávnění zajistili pro povinnou, se nachází v témže rodinném domku ale ve druhém nadzemním podlaží a má plochu celkem 54 m2. Sestává ze dvou místností, z nichž do každé je samostatný přístup z chodbičky navazující na schodiště. Z jedné místnosti je přístup do koupelny, vybavené umyvadlem, toaletou a je zde prostor pro vanu, která bude zabudována na náklady oprávněných. Byt je vytápěn plynovým ústředním topením napojeným na plynový kotel v přízemí domu. Vlastníky domu jsou oprávnění a nabízenou nájemní smlouvou požadují na povinné platit jen regulované nájemné.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Pokud jde o výrok pod bodem I. usnesení odvolacího soudu, namítala, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když nepřipustil její odvolání do výroku, jímž byly vymezeny její povinnosti při provádění výkonu rozhodnutí a když její odvolání do tohoto výroku odmítl. Pokud jde o výrok pod bodem II. usnesení odvolacího soudu, nesouhlasila se závěrem, že zajištěný byt odpovídá bytové náhradě, na niž má podle exekučního titulu právo. Zajištěná bytová náhrada není bytem, ale průchozím prostorem se dvěma místnostmi. Chodbička, z níž se vstupuje do místností, volně navazuje na schodiště a nelze ji uzamknout. Vstupní dveře do obou místností jsou prosklené a neposkytují tak dostatečnou ochranu soukromí. V koupelně ještě není zabudována vana a povinná nevěří prohlášení oprávněných, že tak učiní dodatečně na své náklady. Bytová náhrada je poskytována v domě, jehož vlastníky jsou oprávnění, přičemž vztahy mezi povinnou a oprávněným b) jsou vyhrocené a hrozí konflikty. Ze všech těchto důvodů nesplňuje bytová náhrada znaky náhradního bytu (včetně požadavku, aby náhradní byt zajišťoval lidsky důstojné ubytování) a pokud ji soudy shledaly dostačující, je jejich rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Dále v dovolání vytýkala, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nebyl proveden důkaz výslechem svědka R. o konfliktní povaze oprávněného b). Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.

Oprávnění navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Proti výroku pod bodem I., jímž odvolací soud odmítl odvolání do výroku pod bodem III. usnesení soudu prvního stupně jako odvolání podané neoprávněnou osobou, není dovolání přípustné. Nejvyšší soud již v usnesení z 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, publikovaném v časopisu Soudní judikatura pod poř.č. 196, sešit 10, ročník 2002 uvedl: „Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání neoprávněné osoby (§ 218 písm. b/ o.s.ř.), není podle občanského soudního řádu ve znění platném od 1. 1. 2001 přípustné.

Není-li dovolání proti výroku pod bodem I. přípustné podle žádného v úvahu připadajících ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je - aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných námitek - odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Proti výroku pod bodem II., jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinné do zajištěného náhradního bytu, dovolání rovněž není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také (mimo jiné) dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nepřihlížel; k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. totiž vést nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132).

Dovolatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zásadního právního významu, a hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze; k přezkumu nabídnutou otázku (zda předmětná bytová náhrada splňuje požadavky kladené na náhradní byt ustanovením § 712 odst. 2, větou první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, dále jen „obč. zák.“) totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný pod č. 6/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze).

Činí-li ustanovení § 343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s § 712 odst. 2 věta první obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního bytu, jde – co do právní konstrukce – o právní normu s relativně neurčitě formulovanou hypotézou; vyložit pojem „náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).

Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (rozloha, kvalita, vybavenost, poloha, finanční náročnost) se totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelkou hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu logického nebo věcného – závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Z pohledu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je tedy napadené rozhodnutí – jak bylo již řečeno výše – v souladu s dosavadní judikaturou.

Podle čl. III bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb. pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. V daném případě proto postačovalo, aby zajištěná náhrada vykazovala znaky náhradního bytu. Výhrada dovolatelky, že soubor místností zajištěných jako bytová náhrada není bytem, byla vyvrácena kolaudačním rozhodnutím Městského úřadu Ú.- stavebního úřadu ze dne 17. 7. 2000, č. j. K/468/97-00/SU/Bu 1, podle něhož bylo povoleno užívání nástavby rodinného domu čp. 1151, kterou vznikla nová bytová jednotka 2+k.k. o obytné ploše 54m2 sestávající z chodby, koupelny s WC, obývacího pokoje s k.k. a ložnice. Nejvyšší soud České republiky uvedl již v rozsudku ze dne 22. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1010/97, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy, sešit 1, ročník 2000: „Pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 ObčZ je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Existence uvedeného rozhodnutí je předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty“. Další výhrada dovolatelky, pokud jde o vybavení náhradního bytu (chybějící vana), má opodstatnění jen v tom, že věcný stav nabízeného bytu je rozhodující k době, kdy soud rozhoduje o provedení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1946/99, publikované v časopisu Soudní judikatura, pod poř. č. 43, ročník 2001, sešit 43). Zmíněný nedostatek v rozsahu základního příslušenství byl právně relevantní pro zařazení bytu v rámci kategorií, jak je pro účely stanovení nájemného rozlišovala vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, jež platila do 31. 12. 2001 a jež zatřídila byty s ústředním vytápěním a s částečným základním příslušenství do kategorie II. (§ 4 odst. 3 písm. b/ vyhl.). Následně toto zatřídění převzal výměr Ministerstva financí č. 01/2002, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami (s účinností od 1. 1. 2003 byl zrušen výměrem Ministerstva financí 01/2003) a dále výměr Ministerstva financí č. 06/2002 ze dne 15.listopadu 2002, kterým se stanoví maximální nájemné z bytu, maximální ceny služeb poskytovaných s užíváním bytu a pravidla pro věcně usměrňované nájemné v bytě a mění výměr MF č. 01/2002 (ten byl s účinností od 18. 12. 2002 zrušen Nálezem Ústavního soudu č. 528/2002). Nicméně snížená kvalita nabízeného bytu je bez významu pro naplnění předpokladů náhradního bytu, neboť náhradním bytem je i byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i mimo obec než je vyklizovaný byt (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 6, dále usnesení Nejvyššího soudu z 2. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1710/2003). Bez významu pro zajištěnou náhradu zůstávají i prosklené dveře u obytných místností, jelikož obdobné dveře byly i u vyklizovaného bytu. Neobstojí ani výhrady povinné vůči osobám pronajímatelů bytové náhrady. Podle ustanovení § 712 odst. 1 věty první obč. zák. se lidsky důstojné ubytování váže k parametrům bytu (velikost, vybavení) a nikoliv k osobám pronajímatelů.

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání do výroku pod bodem II. usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání i v této části odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolací řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř. Povinná (dovolatelka), jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit oprávněným náklady jimi vynaložené v dovolacím řízení, které představují odměnu za zastupování advokátem ve výši 750,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a/ bod 2., § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 150,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 31. August 2006