JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 855/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně J. k. t., zastoupené advokátem, proti žalované Obci m. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 5/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 11 Co 320/2004-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 2.575,- Kč, k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva ke zde uvedeným nemovitostem. Ztotožnil se s názorem prvostupňového soudu, podle kterého žalobkyně není v daném sporu aktivně věcně legitimována, neboť není subjektem totožným s náboženskou společností shodného označení, která byla založena v roce 1852 a vlastnila sporné nemovitosti. Provedené důkazy jsou postačujícím podkladem pro závěr, že původní J. k. t. zanikla rozhodnutím jejího výboru ze dne 11. září 1952 o rozchodu spolku a že žalobkyně vznikla jako nový právní subjekt až dne 5. listopadu 1990, kdy byly registrovány její stanovy.

Žalobkyně v dovolání namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá také, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Původní J. k. t. nezanikla žádným z tehdy platných zákonných důvodů a následnou registrací žalobkyně došlo pouze k legalizaci jejího právního postavení; brojí také proti skutkovému základu sporu, zejména pak jeho nedostatečnému zjištění, a proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem. Co do věcného posouzení sporu namítá, že nabývací titul (rozhodnutí Ústředního národního výboru ze dne 3. března 1953, č. j. VIII/3-A-153-1496/53) je neplatný, neboť k jeho vydání nebyl dán předchozí souhlas Státního úřadu pro věci církevní (§ 10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb.).

Žalovaná má dovolání v jeho právních námitkách a závěrech za nedůvodné a navrhla proto, aby jej dovolací soud zamítl, resp. odmítl. Mezi žalobkyní a původní J. k. t. neexistuje právní kontinuita, když na její činnost je potřeba pohlížet pouze jako na ideovou snahu navázat na již zaniklý původní spolek. Svůj závěr podporuje také poukazem na jednotlivé důkazy, které byly v dosavadním řízení provedeny.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Dovolacímu přezkumu podléhají toliko a jen ty právní a (v případě přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/) ty skutkové závěry, na kterých odvolací soud své rozhodnutí vystavěl. Za nepřípadnou a nadto nesprávnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/1999, pod poř. č. 9) je proto potřeba hodnotil oponenturu dovolatelky pojící se k neplatnosti nabývacího titulu, když tuto skutečnost odvolací soud při svém rozhodování nikterak nehodnotil a ani jiným způsobem nezohledňoval.

Dovolání žalobkyně ve skutečnosti nevede polemiku s právními názory odvolacího soudu. Konkrétní částí svého obsahu nepřípustně zpochybňuje závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci; tím ovšem otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu shora uvedené zákonné konstrukce přípustnosti dovolání založit nemůže (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2003, sp. zn. 20 Cdo 1530/2002).

Dovolání lze sice také podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování – to však ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. leda tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 a § 238a o.s.ř.; o takový případ se zde však nejedná.

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatky vycházejí z práva procesního.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe nebo rozporné s judikaturou dovolacího soudu (srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98); naopak dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. § 5 bod b/, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 2.575,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu (exekuci).

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 25. May 2006