JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 748/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného V. P., proti povinné B. K., zastoupené advokátem, pro 169.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 11 Nc 5528/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.2.2005, č.j. 27 Co 101/2005-24, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 5.9.2003, č.j. 11 Nc 5528/2003-4, kterým okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 17.9.1998, č.j. 11 C 280/98-21, k uspokojení pohledávky 169.340,- Kč s 26 % úroky z prodlení od 1.2.1998 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení 20.686,- Kč a exekučních nákladů na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. T. P., soudního exekutora.

Povinná v dovolání namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), přičemž „žádá“, aby dovolací soud též „přihlédl“ k vadám uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkla, že chybně posoudil její pasivní legitimaci v dané věci. Vymáhanou pohledávku (ve vztahu k níž má ostatně „důvodné pochybnosti“, zda tvořila součást společného jmění předtím, než „byla oprávněným donucena ji rovněž uznat“ dle dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu, jež nabyla účinnosti dne 29.12.2001) převzal a zavázal se k její úhradě bývalý manžel povinné V. K., v důsledku čehož měla být exekuce vedena jen vůči němu; povinná stejně nevlastní žádný majetek, jenž by mohl být postižen exekucí, což bylo také důvodem zastavení výkonu rozhodnutí pro tutéž pohledávku prodejem movitých věcí. Dovolatelka dále uvedla, že jí dle jejího přesvědčení bylo „odňato její ústavní právo na právní pomoc od počátku řízení“, neboť nebyla poučena o možnosti požádat o ustanovení právního zástupce, proto „až nyní“ vznáší námitku místní nepříslušnosti soudu prvního stupně, jelikož již od roku 1998, jak bylo ostatně tomuto soudu známo z jeho činnosti, bydlí ve V. M.

Dovolání přípustné není.

Podle § 130 exekučního řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); dovolatelkou rovněž uplatněný dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý (k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako k vadám způsobujícím zmatečnost, přihlíží dovolací soud toliko za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné /§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř./). Vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Povinná však v důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. (zjevně opominuvši ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř.) v dovolání (v němž pojem „zásadní právní význam“ vůbec neuplatnila) ani nenamítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou nebo že řeší právní otázku dosud neřešenou či odvolacími nebo dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně. Podklad pro závěr, že je naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., přitom neskýtá ani samotné rozhodnutí, jelikož v daném případě nejenže nejde o otázku judikatorně nevyřešenou či řešenou rozdílně, ale naopak vyřešenou v plném souladu s dosavadní praxí. Předpoklad pasivní legitimace v návrhu na nařízení exekuce označené povinné osoby soud posuzuje dle skutečností tvrzených oprávněným a odvolací soud naplnění takového předpokladu může posuzovat jen v procesních formách, které byly k dispozici soudu I.stupně, tj. zejména, zda zde je shoda mezi subjektem, jemuž je ukládána v titulu pro nařízení exekuce vymáhaná povinnost, se subjektem, jenž je označován oprávněným za povinného. Dohoda o vypořádání společných práv a povinností ve vztahu ke společnému jmění manželů při zániku manželství uzavřená dle ustanovení § 149 a násl. občanského zákoníku se týká vztahů mezi manžely a nezasahuje do práv a povinností třetích osob, které nejsou účastníky řízení o vypořádání tohoto společného jmění manželů a jimž tedy zůstávají nedotčena všechny jejich námitky i práva. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 29.4.1994, sp. zn. 7 Cdo 150/93, uveřejněném pod č. 56/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že bylo-li ve výroku vysloveno, že žalovaní jsou „společně a nerozdílně“ zavázáni ke splnění dluhu (jak bylo stanoveno v dané věci podkladovým rozhodnutím, tj. rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 17.9.1998, č.j. 11 C 280/98-21), může oprávněný vymáhat celý dluh po kterémkoliv z žalovaných.

Námitka, že nařízení exekuce je v rozporu s hmotným právem, není - a nemůže být – důvodná (a tedy způsobilá založit přípustnost dovolání) již z povahy věci, jelikož exekuce, a tudíž i její nařízení (§ 261 a násl. o.s.ř.), je institutem práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. August 2006