JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 704/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné L. D., zastoupené advokátem, proti povinnému J. S., zastoupenému advokátem, pro 437.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5019/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005, č.j. 27 Co 339/2005-35, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným usnesením potvrdil krajský soud usnesení ze dne 10. 2. 2005, č.j. 8 Nc 5019/2005-6, kterým okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 22. 10. 2004, č.j. 19 C 134/2002-116, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. I. Š., soudní exekutorku. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul je vykonatelný jak po stránce materiální, tak i formální, neboť byl povinnému doručen náhradním způsobem podle § 46 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Případná procesní pochybení soudu v nalézacím řízení nemají na vykonatelnost exekučního titulu vliv; ke splnění povinnosti nebylo nutno povinného opětovně vyzývat. Námitku nepoměru výše vymáhané pohledávky a hodnoty nemovitosti povinného shledal odvolací soud nedůvodnou.

V dovolání – jehož přípustnost opírá o poučení uvedené v napadeném usnesení – povinný odkazuje na obsah svých dosavadních námitek, jež činí obsahem dovolání a s nimiž se odvolací soud nevypořádal. V písemném vyhotovení usnesení o nařízení exekuce zaslaném povinnému není vyznačen podpis projednávajícího soudce ani vyhotovujícího soudního úředníka. Soud prvního stupně povinnému dosud nedoručil stejnopis vyjádření oprávněné k jeho odvolání, ačkoli z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že ve spise založeno je. Povinný se rovněž cítí poškozen tím, že odvolací soud neprovedl důkazy navržené k prokázání tvrzení, že exekuční titul není pravomocný ani vykonatelný; přitom nelze vycházet pouze z doložky právní moci a vykonatelnosti vyznačené na exekučním titulu. Návrh na nařízení exekuce je předčasný, nedůvodný a v rozporu s dobrými mravy, neboť oprávněná nevyzvala povinného k dobrovolnému plnění povinnosti uložené exekučním titulem. V rozporu s dobrými mravy je také skutečnost, že exekutor přikročil k prodeji nemovitosti, v níž povinný žije a uspokojuje svou potřebu bydlení; soudy obou stupňů se nevypořádaly ani s námitkou nepoměru tvrzeného dluhu povinného a hodnoty postižené nemovitosti. Navrhl, aby napadené usnesení, případně i usnesení soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především zpochybnil závěr, že k exekuci navržený rozsudek je vykonatelný. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném řízení šlo především o zjištění, že podkladový rozsudek byl povinnému doručen uložením. Nesprávnost, případně neúplnost tohoto skutkového zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 o.s.ř., případně podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Za použití druhého z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že šetření provedené odvolacím soudem ohledně okolností doručení rozsudku bylo nedostatečné, a předložil vlastní skutkovou verzi, že rozsudek mu doručen nebyl.

I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastních skutkových zjištěních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení rozsudku) nicméně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemohou.

S námitkou, že podkladový rozsudek je nevykonatelný proto, že v nalézacím řízení byla porušena procesní práva dovolatele, se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou soudní praxí, podle níž okolnost, že soudní řízení předcházející vydání exekučního titulu bylo zatíženo vadou, je v exekučním řízení nerozhodná. Vady nalézacího řízení nezakládají současně vadu řízení exekučního (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62); k jejich nápravě slouží dovolateli jiné procesní prostředky.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani dovolatelova námitka, že návrh na nařízení exekuce je předčasný a nedůvodný, neboť oprávněná před jeho podáním nevyzvala dovolatele k dobrovolnému splnění uložené povinnosti; z jednoznačného znění § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. vyplývá, že tento úkon již nebyl povinností oprávněné. V řízení o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je – jak správně dovodil odvolací soud – bezvýznamná i námitka nevhodnosti způsobu provedení exekuce, který exekutor mezitím zvolil v exekučním příkazu; význam této námitky se odsouvá do řízení o zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 20 Cdo 166/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27 pod zn. C 2271), jakož i (implicitně vznesená) námitka, že exekučním příkazem postižená nemovitost je podle § 322 odst. 1 o.s.ř. z exekuce vyloučena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 46/2006).

K námitce dovolatele, že nařízená exekuce je (z výše uvedených důvodů) v rozporu s dobrými mravy, lze pro úplnost uvést, že podání návrhu na nařízení exekuce není vůbec výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o.s.ř. a § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 4, ročník 2003 pod č. 67); jako takové proto v rozporu s dobrými mravy být nemůže.

Námitkou, že v písemném vyhotovení usnesení o nařízení exekuce není vyznačen podpis rozhodujícího soudce ani vyhotovujícího soudního úředníka a že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkami vznesenými v odvolání, uplatňuje dovolatel dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který – jak již bylo uvedeno – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže.

Námitkou, že soud prvního stupně včas nedoručil dovolateli podání oprávněné a neumožnil mu se k nim vyjádřit, uplatňuje dovolatel zmatečnost podle § 229 odst. 3 o.s.ř., spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem; tato zmatečnost však není vůbec dovolacím důvodem a soud k ní vzhledem k nepřípustnosti dovolání nemůže přihlížet ani podle § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. Je třeba však připomenout, že zákon soudům prvního stupně neukládá povinnost doručit opisy vyjádření k odvolání.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Na nepřípustnosti dovolání nic nemění nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání proti jeho rozhodnutí je (bez dalšího) přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).

O nákladech oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. října 2006

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu

Vydáno: 17. October 2006