JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 663/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného C., LTD., Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného advokátem, proti povinné České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, pro 4 082 374,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 744/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 23. 9. 2005, č. j. 16 Co 427/2005-51, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 25. 2. 2005, č. j. 49 Nc 744/2005-41, jímž obvodní soud zamítl návrh (podaný „z opatrnosti za účelem zachování nároku“, viz druhý odstavec třetí strany návrhu /č.l. 3/) na nařízení exekuce a pověření označeného soudního exekutora jejím provedením. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že oprávněný – přes výzvu soudu – způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4 exekučního řádu (dále též jen „ex.ř.“) neprokázal přechod povinnosti z osoby označené jako povinný v exekučním titulu (S. K.) na subjekt, proti němuž byl podán návrh na nařízení exekuce (Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových). Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že fyzická osoba žalovaná v nalézacím řízení dne 29. 9. 2001, tedy v období mezi právní mocí vykonávaného platebního rozkazu (2. 6. 1995) a zahájením exekučního řízení (27. 1. 2005), zemřela, a že řízení o dědictví dosud nebylo skončeno (z čehož oprávněný v odvolání dovozoval, že „nemůže doložit přechod práv a povinností z exekučního titulu ze zemřelého S. K. na povinného, neboť dědické řízení nebylo ukončeno, a návrh na exekuci podal proto, aby zabránil promlčení pohledávky“). S další odvolací námitkou oprávněného, že „soud prvního stupně řízení zatížil vadou, když oprávněnému neposkytl dostatečnou lhůtu k předložení rozhodnutí v dědickém řízení, z něhož vyplyne, na koho přešla povinnost z předmětného exekučního titulu“, se městský soud vypořádal závěrem, že takový postup „by vedl k obcházení ustanovení § 254 odst. 2 (nemožnost přerušení exekučního řízení)“. K odvolatelem (s poukazem na ustanovení § 29 odst. 2 o.s.ř.) navrženému ustanovení opatrovníka „zatím neznámému dědici zemřelého povinného“ odvolací soud zaujal závěr, že „uvedené ustanovení, týkající se případů, kdy účastník zemře během řízení a vznikne tak nebezpečí z prodlení“, se nevztahuje na souzenou věc, kdy „byl přímo v návrhu označen subjekt odlišný od toho, jemuž byla exekučním titulem uložena povinnost“.

V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje otázce, „zda lze zamítnout návrh na nařízení exekuce jen proto, že oprávněný neprokázal přechod práva na povinného, když předmětné dědické řízení nebylo ještě skončeno, navíc za situace, kdy oprávněný je nucen podat předmětný návrh z důvodu zachování promlčecí lhůty) oprávněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), spatřuje v právním závěru o nedoložení přechodu povinnosti (§ 36 odst. 3 ex. řádu) způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4 ex. řádu, k němuž odvolací soud dospěl, ačkoli mu bylo známo, že pro dosud neskončené řízení o dědictví není takový průkaz v možnostech oprávněného. Vadu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak dovolatel vidí v tom, že soud prvního stupně „nevyčkal vydání rozhodnutí v dědickém řízení, z něhož vyplyne, na koho přešla povinnost z exekučního titulu, a neposkytl oprávněnému přiměřenou dodatečnou lhůtu k předložení listiny, jíž se přechod povinnosti prokáže“. Vadu řízení – stejně jako v odvolání – oprávněný spatřuje i v tom, že „neznámému (eventuálnímu) dědici žalovaného nebyl v exekučním řízení ustanoven opatrovník, což by bylo v souladu s příslušnými procesními předpisy, a což by zároveň umožnilo zachování práv oprávněného“.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, jelikož táž právní otázka, jíž dovolatel připisuje zásadní právní význam, již byla vyřešena rozhodnutím Nejvyššího soudu z 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1211/2005, ve věci vedené (tehdy pod sp. zn. 19 Nc 8885/2004) mezi týmiž účastníky, pro tutéž pohledávku (4 082 374,- Kč s příslušenstvím) na základě téhož exekučního titulu (platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni z 11. 5. 1995, sp. zn. Ro 01809/95, pravomocného a vykonatelného 2. 6. 1995).

Předmětem dovolacího přezkumu tehdy byl především právní závěr odvolacího soudu (stejný jako v řízení nynějším), že na průkazu přechodu (převodu) povinnosti ve smyslu § 36 odst. 3 ex. řádu způsobem předepsaným jeho ustanovením § 36 odst. 4 je třeba v případě univerzální sukcese (§ 107 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 254 odst. 1 o.s.ř.) trvat i tehdy, kdy řízení o dědictví po původním povinném není v době rozhodování soudu o nařízení exekuce skončeno, a kdy oprávněný proto ve snaze předejít případnému promlčení výkonu (exekuce) navrhuje nařízení exekuce proti státu s odůvodněním, že „vzhledem k předpokládané hodnotě aktiv a pasiv dědictví není vyloučeno, že všichni dědicové dědictví odmítnou a to tak připadne státu, který se pak stane osobou odpovědnou za zůstavitelovy závazky, a to k datu jeho smrti“.

Nedůvodnost dovolání tehdy Nejvyšší soud dovodil především z toho, že oprávněný pomíjí základní požadavek kladený exekučním řádem, že totiž k tomu, aby mohla být exekuce provedena proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, je třeba (již nastalý, tedy perfektní) přechod povinnosti nejen prokázat (§ 36 odst. 3 ex. řádu), ale – logicky – především tvrdit (§ 101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu). Oprávněný však v dovolání (ani v odvolání) takovýto perfektní přechod povinnosti ze žalovaného v nalézacím řízení na subjekt, proti němuž podal návrh na nařízení exekuce, nikdy v průběhu exekučního řízení netvrdil, pouze v návrhu, jejž ostatně sám označil (stejně jako v nynějším řízení sp. zn. 49 Nc 744/2005) jako podaný „z opatrnosti za účelem zachování svého nároku“ (z hlediska ustanovení § 402 a § 408 obchodního zákoníku, upravujících promlčení), jen vyslovil domněnku, že „není vyloučeno, že všichni dědicové dědictví odmítnou a to tak připadne státu, který se pak stane osobou odpovědnou za zůstavitelovy závazky, a to k datu jeho smrti“.

Jestliže ovšem přechod povinnosti oprávněný netvrdil, uvádí se v uvedeném judikátu, lze tím méně dovodit, že jej (navíc kvalifikovaným způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4 ex. řádu) prokázal, resp. doložil, jak to vyžaduje ustanovení § 36 odst. 3 ex. řádu. Oprávněný ostatně v dovolání splnění svého „důkazního břemene“ či – přesněji řečeno – splnění své povinnosti přechod závazku kvalifikovaně doložit, ani nenamítá; v dovolání (i v odvolání) pouze vysvětluje, proč této své povinnosti nedostál, resp. dostát nemohl. Již z tohoto důvodu (nehledě ovšem na to, že v době rozhodování o návrhu na nařízení exekuce nebylo jisto, zda – vůbec – řízení o dědictví bude ukončeno rozhodnutím, z něhož bude jakékoli právní nástupnictví vyplývat /bez právního nástupnictví je dědické řízení skončeno např. v případě likvidace dědictví podle § 175t o.s.ř. nebo v případě, že řízení je – protože zůstavitel nezanechal majetek – zastaveno podle § 175h odst. 1 o.s.ř./) nelze dovolání považovat za opodstatněné.

Pokud pak jde o namítnutou vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tou (kromě toho, že jde o dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nezpůsobilý) řízení netrpí, jelikož „vyčkání“ vydání rozhodnutí v dědickém řízení žádné ustanovení exekučního ani občanského soudního řádu exekučnímu soudu nepředepisuje. Námitka, že soud, „aby umožnil zachování práv oprávněného (a neporušil přitom příslušné procesní předpisy nepřipouštějící přerušení exekučního řízení)“, měl ustanovit „neznámému (eventuálnímu) dědici“ opatrovníka, je (kromě řady dalších důvodů, jež je nadbytečné vysvětlovat, jelikož by šlo opět o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nezpůsobilý) nepřípadná již proto, že § 29 o.s.ř. zná (kromě jiných případů v něm uvedených) ustanovení opatrovníka např. účastníku, jehož pobyt není znám, (nebo) který se nemůže nikoli jen na přechodnou dobu účastnit řízení apod., nikdy však účastníku, jenž – vůbec – znám není (sám dovolatel ho považuje za „neznámého, resp. eventuálního“ dědice).

Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. ex. řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 25. May 2006