JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 632/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Ž. o. v P., zastoupené advokátem, proti žalované S., a.s., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 359/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.6.2003, č.j. 36 Co 33/2003-122, za účasti občanského sdružení Svazu klubů mládeže se sídlem v Praze 9, Teplická 280, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2.575,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, jejímž prostřednictvím se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem v ní označených nemovitostí. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 1.10.1969, kterou byly dotčené nemovitosti převedeny žalobkyní na právního předchůdce žalované, byla uzavřena platně. Z ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb. podle jeho názoru plyne, že předchozí souhlas orgánu státní správy byl vyžadován ke zcizení nebo zavazení majetku církví, nikoli již k samotnému uzavření smlouvy o převodu vlastnictví. Podmínka tohoto předchozího souhlasu byla splněna tím, že smlouva byla sjednána s odkládací podmínkou, že vstupuje v účinnost dnem, kdy tento souhlas bude udělen. I v případě, že by smlouva platnou nebyla, uvedl odvolací soud, nabyla by žalovaná vlastnictví vydržením, a to k 1.1.1992, neboť byla (resp. její právní předchůdce) „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že na základě této smlouvy je vlastníkem.

Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu v otázce sjednání a udělení souhlasu příslušného orgánu státní správy spočívá na nesprávném právním posouzení věci; tento souhlas byl podle dovolatelky udělen v rozporu s § 10 odst. 3 zák. č. 218/1949 Sb., až po uzavření kupní smlouvy, a na tom sjednání odkládací podmínky nemůže ničeho změnit. Nesprávné jsou i úvahy odvolacího soudu o vydržení sporných nemovitostí, jelikož nepřihlédl k tomu, že držba právního předchůdce žalované „v tomto případě postrádá oprávněnost“, ujal-li se jí „na základě nicotného právního úkonu uzavřeného v rozporu se zákonem“.

Žalovaná označila ve svém vyjádření dovolání žalobkyně za „naprosto neopodstatněné“, jež kromě toho „nespecifikuje“, v čem spatřuje splnění podmínky zásadního právního významu rozhodnutí, aby dovolání bylo připuštěno. Proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolání vskutku není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadený rozsudek není měnící, nýbrž potvrzující.

Nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl v obsahové shodě s rozhodnutím předchozím).

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze podmínku, že rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné. Naopak nelze v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zohlednit výhrady (uplatnitelné jinak prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř.) proti úplnosti nebo správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodl.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaná správně připomíná, že dovolatelka pominula nabídnout argumenty ve prospěch názoru, že tyto podmínky jsou v daném případě splněny; samotným hodnocením námitek, jež v dovolání vznesla, k pozitivnímu závěru dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci zjevně nejde.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posouzení otázky výkladu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb. - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; oponentura proti nim k právním závěrům, jež by bylo možné pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen) proto nevede.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalované náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za vyjádření k dovolání v částce 2.500,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 27. October 2004