JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 591/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné P. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému R. P., pro 9.732,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 2290/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 7. 2005, č.j. 40 Co 824/2005-20, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 8. 6. 2005, č.j. 24 Nc 2290/2005-14, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že exekuci nelze nařídit, neboť podpisy na smlouvách o postoupení pohledávek, jimiž oprávněná prokazuje svou aktivní legitimaci ve smyslu § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), nejsou úředně ověřeny.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá oprávněná nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčena, že k prokázání přechodu práva z rozhodnutí není třeba, aby podpisy na smlouvách o postoupení pohledávek byly úředně ověřeny, neboť ustanovení § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. má na mysli vidimaci, nikoli legalizaci. Procesní právo nemůže klást na prokázání aktivní legitimace požadavky nad rámec práva hmotného, jež ověření podpisů na smlouvě o postoupení pohledávky nevyžaduje. Je navíc otázkou, jak by bylo možno splnit požadavek na předložení smluv s ověřenými podpisy v případech, kdyby osoby na smlouvách podepsané již zemřely. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Oprávněná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Otázku, zda je třeba, aby podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky, jíž je prokazován přechod práva z exekučního titulu podle § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., byly úředně ověřeny, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou soudní praxí, jež dovodila, že ověření podpisů je nezbytné vzhledem k principu formalizace předpokladů nařízení exekuce (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 721/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1999 pod č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2053/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2005 pod č. 43). Ověřený opis smlouvy s neověřenými podpisy k prokázání přechodu práva z exekučního titulu nestačí, neboť vidimací se soukromé listině vyšší kvalita věrohodnosti neposkytuje.

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. června 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. June 2006