JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 558/2001

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Stavebního bytového družstva v P. proti povinné M. L., vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. E 529/89, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 58 Co 627/99-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 13. září 1999, č. j. E 529/8989 - jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí ze dne 30. června 1988, č. j. 7 C 35/8714, vyklizením bytu a jeho provedení, a kterým povinnou zavázal k zaplacení náhrady nákladů exekuce - a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná „v souladu s podmínkami dle § 238 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a na základě dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 písm. a) a b) o.s.ř.“ dovoláním. V něm namítá, že v řízení o výkon rozhodnutí došlo k zásadním procesním pochybením, jelikož vykonávaný rozsudek se - nebyla-li v nalézacím řízení řádně zastoupena (plnou moc JUDr. J. P. udělila v září 1987 pouze k jednání s bytovým družstvem a není z ní patrno, že by se měla vztahovat i „k zastupování v řízení před soudem“) a slyšena, nebyl jí nikdy doručen rozsudek do vlastních rukou a o existenci nalézacího řízení se vůbec nedozvěděla - nikdy nestal pravomocným a tudíž ani vykonatelným; navíc je (podle jejího názoru) „naprosto nelogické“, aby udělila plnou moc jako „plnou moc procesně-právní“ již před datem nařízení prvního jednání.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 30. listopadu 1999, je Nejvyšší soud  ve shodě s posledně citovaným ustanovením - povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno opožděně.

Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí nejen např. posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí (včetně toho, že v záhlaví usnesení se neuvádí složení senátu); podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2001 pod poř. č. 81).

Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno včas pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001).

Jak se podává z obsahu spisu, bylo napadené usnesení oprávněnému doručeno 3. října 2000; protože stejného dne bylo (uložením na poště - z obsahu spisu totiž plyne, že dosavadní zástupkyně JUDr. E. K. soudu oznámila ukončení zastupování povinné až 20 října 2000) doručeno i povinné, nabylo tohoto dne právní moci. Z uvedeného pak vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byl pátek 3. listopadu 2001 (ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř.). Bylo-li dovolání podáno (osobně - viz otisk razítka obvodního soudu na č. l. 114) až 13. listopadu 2000, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání (navíc stejně nepřípustné - srov. závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu z 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123) podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť povinná podáním opožděného dovolání zavinila jeho odmítnutí a oprávněnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2001

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 14. November 2001