JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 528/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Č. T., a.s., proti povinné C., a.s., zastoupené advokátkou, pro 209.258,20 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 286/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.9.2005, č.j. 12 Co 470/2005-137, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 15.4.2005, č.j. 1Nc 286/2003-118, kterým Okresní soud v Třebíči zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 21.3.2003, č.j. Nc 286/2003-9. Odvolací soud (odkazujíc na usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004) dospěl k závěru, že je-li v dané věci exekučním titulem rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26.11.1999, vydané dle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích zákona, ve znění pozdějších předpisů, nelze na jeho výkon vztáhnout ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, v důsledku čehož nejsou dány podmínky pro zastavení nařízené exekuce z důvodu uplynutí tříleté prekluzivní lhůty tam stanovené. „Pro úplnost“ pak dodal, že namítala-li povinná, že v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 1/2000 byly jiné subjekty uznány odpovědnými za vymáhanou pohledávku a oprávněné přiznáno právo vůči obžalovaným na náhradu škody, bylo o příslušném návrhu na zastavení exekuce z uvedeného důvodu pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 16.6.2004, č.j. 1 Nc 286/2003-102.

Povinná ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítla, že na „výkon nároku“ oprávněné na zaplacení telekomunikačních poplatků je nutno aplikovat ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, přičemž ve stanovené tříleté prekluzivní lhůtě je nutno řízení o výkon rozhodnutí nejen zahájit, ale také skončit. Dalším důvodem pro zastavení exekuce je dle přesvědčení dovolatelky skutečnost, že „nebyla prokázána odpovědnost povinné za škodu vzniklou oprávněné, ba právě naopak, byla prokázána odpovědnost za vzniklou pohledávku třetím osobám“.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím dle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu rozhodování o návrhu na zastavení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí (již) ustálené soudní praxe.

Dovoláním je otevřena otázka, v jaké lhůtě lze v soudním řízení vykonat rozhodnutí vydané ve správním řízení, resp. zda se i v případech, kdy vykonávané správní rozhodnutí bylo vydáno ve věci povahy soukromoprávní (o nárocích soukromého, tj. občanského nebo obchodního práva), uplatní ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, anebo (naopak) až důsledky soukromoprávního institutu promlčení.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že své rozhodnutí postavil na usnesení Nejvyššího soudu ze 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 5/2005 pod č. 82. V tomto rozhodnutí, na něž dovolací soud v plném rozsahu odkazuje, dospěl velký senát Nejvyššího soudu k závěru, že při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo oprávněnému přiznáno právo podléhající podle příslušných hmotněprávních ustanovení promlčení, se ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. nepoužije. Od daného závěru není důvod se odchýlit ani v dané věci. Ačkoli se rozhodnutí velkého senátu týká výslovně hodnocení podmínek nařízení výkonu rozhodnutí, je samozřejmé, že má přímý průmět i do stadia řízení o zastavení výkonu; jestliže je správný názor, že se ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu neužije v soudním řízení o výkon správního rozhodnutí vůbec, nelze k němu logicky přihlížet ani v kontextu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.

Dalšími námitkami uvedenými v dovolání se pak již nebylo nutno zabývat, neboť na jejich posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

O rozpor s hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. zde jít nemůže, neboť napadené rozhodnutí vychází z ustanovení práva procesního.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 os.ř.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2006

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. April 2006