JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 509/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Ing. O. F., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. M., za účasti bývalé manželky povinného P. M., zastoupené advokátem, pro 545.855,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 550/2002, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2005, č.j. 12 Co 311/2005-135, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Povinný a jeho bývalá manželka nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 26. 1. 2005, č.j. 1 Nc 550/2002-109, v odvoláním napadeném výroku (jímž okresní soud zastavil exekuci ohledně nemovitostí v rozhodnutí uvedených) tak, že návrh bývalé manželky povinného na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že kritérium nezbytné potřeby ve smyslu § 322 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), nemůže být vzhledem k charakteru postižených věcí – nemovitostí – naplněno. Neuplatní se ani kritérium rozporu s morálními pravidly, neboť jeho účelem je zabránit prodeji věcí, k nimž je třeba zachovávat určitou úctu či pietu, nikoli zamezit logickému důsledku provedení exekuce, jímž je přechod vlastnictví na jinou osobu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že právo bývalé manželky povinného nepřipouštějící exekuci je důvodem zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. f) o.s.ř. pouze na základě rozhodnutí soudu, jímž bylo vyhověno vylučovací žalobě.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – namítá bývalá manželka povinného, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud neprověřoval okolnost, zda byt je bývalou manželkou povinného a její dcerou užíván (a proto dospěl k nesprávnému závěru, že tomu tak není), že návrh na zastavení exekuce z důvodů uvedených v § 322 odst. 1 o.s.ř. byl projednán pouze v jednom stupni a že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkou týkající se splácení hypotečního úvěru, ohledně níž navíc neprováděl žádné dokazování. Nesouhlasí s právním názorem, že na nemovitosti se nevztahuje kritérium nebytnosti uspokojování potřeb a že o zastavení exekuce pro rozpor s morálními pravidly lze uvažovat pouze u věcí pietního charakteru. Odvolací soud má pravdu v tom, že pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je nezbytné podání vylučovací žaloby, nicméně k zastavení exekuce mohla vést i skutečnost, že soudní exekutor nepostupoval správně (nevzal v úvahu rozvod manželství). Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněný navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení § 322 odst. 1 o.s.ř. se na nemovitosti nevztahuje. Argumentaci splácením hypotečního úvěru považuje za účelovou, neboť závazek k jeho splácení převzala bývalá manželka povinného v době, kdy jí bylo známo nařízení exekuce. Ke smlouvě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 21. 11. 2000 nelze při provádění exekuce přihlížet vzhledem k § 42 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. – není důvodné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 322 odst. 1 o.s.ř. z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.

Podle § 322 odst. 2 o.s.ř. jsou takto z výkonu rozhodnutí vyloučeny zejména a) běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, b) snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, c) zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, a d) hotové peníze do částky 1.000,- Kč.

Ačkoli ustanovení § 322 o.s.ř. vyjadřuje princip ochrany povinného v exekučním řízení, nelze ztratit ze zřetele, že tato ochrana je limitována tím, o co v tomto řízení především jde, totiž vymoci (a nikoli naopak) plnění, jež bylo povinnému uloženo exekučním titulem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2004 pod č. 62). Ustanovení § 322 o.s.ř. je proto třeba vykládat restriktivně a podřadit pod něj pouze věci, které povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost. To platí i pro nemovitosti; byt by byl takovou věcí kupříkladu tehdy, jestliže by jeho jedinečné stavebně technické uspořádání dané specifickým tělesným postižením povinného neumožňovalo přestěhování povinného do jiného – stejně nezařízeného – bytu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 508/2004). Jelikož v souzené věci takováto intenzita nezbytnosti zjištěna (ani tvrzena) nebyla, je závěr odvolacího soudu, že byt z exekuce vyloučen není, správný. Ke stejnému závěru dospívá i odborná literatura (srov. Komentář k občanskému soudnímu řádu, C. H. Beck, Praha 2003, 6. vydání, II. díl, str. 1352).

Restriktivně je třeba vykládat i zákaz exekučního prodeje věcí, jenž by byl v rozporu s morálními pravidly. Uvádí-li § 322 odst. 2 písm. b) o.s.ř. v tomto směru příkladmo snubní prsten a jiné předměty podobné povahy (např. písemnosti osobní povahy, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se povinného nebo členů jeho rodiny), je zřejmé, že zákon tu má na mysli pouze věci, k nimž má povinný silný osobní vztah a jejichž přechod do vlastnictví jiné osoby by byl z etického hlediska nevhodný. Okolnosti ryze majetkové povahy (k nimž patří i dovolatelkou tvrzené splácení úvěru zajištěného zástavním právem k bytu) zde významné nejsou. Z odůvodnění napadeného usnesení tento závěr vyplývá, a proto řízení vadou uvedenou v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. postiženo není.

Námitkou, že návrh na zastavení exekuce z důvodů uvedených v § 322 o.s.ř. byl projednán pouze v jednom stupni, uplatňuje dovolatelka zmatečnost uvedenou v § 229 odst. 3 o.s.ř., spočívající v odnětí práva na projednání věci ve dvou instancích. Touto zmatečností však řízení v souzené věci netrpí. Je ustáleným výrazem soudní praxe, že k porušení zásady dvouinstančnosti dochází pouze v případě, že by v rozporu s § 213 odst. 2 o.s.ř. bylo teprve v odvolacím řízení vedeno dokazování ohledně skutečnosti, jež je pro věc významná a ohledně níž před soudem prvního stupně dokazování prováděno nebylo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2176/98, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2001 pod č. 40).

V souzené věci navrhovala dovolatelka zastavení exekuce ze dvou důvodů: jednak proto, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí (§ 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.), jednak proto, že nemovitosti jsou ve smyslu § 322 o.s.ř. vyloučeny z exekuce (§ 268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.). Jestliže soud prvního stupně návrhu vyhověl z prvního z výše uvedených důvodů (a druhým se proto nemusel zabývat), byl odvolací soud – neshledav toto rozhodnutí správným – nucen zabývat se důvodem druhým. Porušením zásady dvouinstančnosti řízení by bylo, kdyby odvolací soud k tomuto důvodu sám provedl veškeré dokazování (a tím nahradil soud prvního stupně). Jestliže však k závěru o neopodstatněnosti tohoto důvodu postačilo jeho právní posouzení (neobstál by, i kdyby skutková tvrzení uváděná dovolatekou byla pravdivá), o odnětí práva na projednání věci ve dvou instancích se nejedná.

Jelikož dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

O nákladech oprávněného v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

O nákladech povinného v dovolacím řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.; povinnému v tomto stadiu řízení náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. července 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 19. July 2006