JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 481/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Marie Vokřínkové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné zdravotní pojišťovny České republiky, Okresní pojišťovny O., proti povinnému J. Š., zastoupenému advokátem, pro 24.423,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 43 E 659/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2005, č.j. 40 Co 1031/2005-22, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 1. 2005, č.j. 43 E 659/2004-10, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo vymáhat pojistné a penále není promlčeno, neboť podkladové platební výměry nabyly právní moci dne 3. 5. 2003 a pětiletá promlčecí lhůta podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“) uplyne až 3. 5. 2008. Námitku promlčení práva předepsat pojistné a penále měl povinný uplatnit v řízení, v němž byly platební výměry vydány.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinný nesprávné právní posouzení věci. Má zato, že předmětný nárok je promlčen a soud se s jeho námitkou promlčení odpovídajícím způsobem nevypořádal. Namítá rovněž, že mu byla odňata možnost řádně jednat před soudem. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Závěr odvolacího soudu, že námitku promlčení práva předepsat dlužné pojistné (penále) podle § 16 odst. 1 a § 19 zákona č. 592/1992 Sb. lze uplatnit pouze v řízení, v němž je platební výměr vydán, zatímco v řízení o jeho výkon lze namítat pouze promlčení práva vymáhat pojistné (penále) podle § 16 odst. 2 a § 19 zákona č. 592/1992 Sb., je správný a vyplývá z výslovného znění uvedených ustanovení, neboť při soudním výkonu platebního výměru jde zjevně o „vymáhání“, nikoli o „předepsání“ pojistného (penále). Jelikož zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, nelze napadené usnesení shledat zásadně významným po právní stránce.

Námitkou, že mu byla odňata možnost řádně jednat před soudem, uplatňuje dovolatel zmatečnost podle § 229 odst. 3 o.s.ř., jež však není dovolacím důvodem vůbec a soud k ní vzhledem k nepřípustnosti dovolání nemůže přihlížet ani podle § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu právo nemá).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. May 2006