JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 4699/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného J. V., zastoupeného advokátkou, proti povinnému Ing. T. P., správci konkursní podstaty úpadce D., a. s., zastoupenému advokátem, pro 67.658,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 Nc 1893/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 10. července 2008, č. j. 12 Co 405/2008-15, takto:

I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 10. července 2008, č. j. 12 Co 405/2008-15, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. prosince 2007, č. j. 9 Nc 1893/2007-5, tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, se zamítá.

II. Dovolání proti výrokům usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 10. července 2008, č. j. 12 Co 405/2008-15, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení a o nákladech exekuce, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 10. 7. 2008, č. j. 12 Co 405/2008-15, změnil usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2007, č. j. 9 Nc 1893/2007-5, jímž byla nařízena exekuce podle rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 12. 2005, č. j. 5 C 240/2005-39, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 67.658,10 Kč s příslušenstvím a nákladů předcházejícího řízení ve výši 20.411,- Kč, „jakož i povinnosti povinného uhradit oprávněnému jeho náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku (náklady oprávněného) a soudním exekutorovi pověřenému provedení exekuce s tím, že jejich výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím v příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 87, § 88 exekučního řádu)“, a jejímž provedením byla pověřena soudní exekutorka, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a oprávněnému uložil nahradit povinnému náklady odvolacího řízení a soudní exekutorce náklady exekuce. Odvolací soud shledal důvodnou námitku povinného o nedostatku věcné pasivní legitimace, neboť i když exekuční titul směřuje proti správci konkursní podstaty, je v řízení pasivně legitimován úpadce, jehož majetek, dříve patřící do konkurzní podstaty, má být postižen.

Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že v návrhu na nařízení exekuce vycházel z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 12. 2005, č. j. 5 C 240/2005-39, v němž byl chybně (v rozporu s právem) označen žalovaný (povinný), avšak soud prvního stupně jej na nemožnost nařízení exekuce neupozornil a exekuci nařídil, aniž jej vyzval k doplnění návrhu či návrh odmítl. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se nevypořádal s tím, že návrh na řízení exekuce podal zcela v souladu s exekučním titulem. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil v plném rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání (ve věci samé) – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. – není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V otázce, kdo je pasivně legitimován v exekučním řízení pro vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, byla soudní praxe usměrněna usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2005 pod č. 2, v němž byl vysloven a odůvodněn závěr, že pasivně legitimovaným je v tomto případě úpadce, neboť i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty (jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce), nikoli z majetku správce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005 pod č. 147, event. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3547/2008). Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace povinného je tudíž nesprávný.

Rovněž namítanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., spočívající podle dovolatele v tom, že jej soud prvního stupně „na nemožnost nařízení exekuce neupozornil“ a exekuci nařídil, aniž „jej vyzval k doplnění návrhu či návrh odmítl“, dovolací soud neshledal, neboť poučení oprávněného o tom, proti komu (jakému subjektu) má podat návrh na řízení exekuce, přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení (srov. např. rozhodnutí publikované v časopise Právní rozhledy č. 5/93, str. 169, či nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, č. 18, s. 403). Označil-li oprávněný v návrhu na nařízení exekuce jako povinného správce konkurzní podstaty úpadce a nikoliv úpadce, nejedná se o vadu podání (vadu v označení účastníka řízení), k jejímuž odstranění by bylo třeba oprávněného vyzvat postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání proti výrodku odvolacího soudu o nákladech exekuce přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).

Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. ve výroku,jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, správné, Nejvyšší soud ČR dovolání oprávněného v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl. V části týkající se nákladů odvolacího řízení a nákladů exekuce pak dovolání podle § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinnému, jež by měl na jejich náhradu právo, žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. července 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 21. July 2009