JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 4628/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města R., proti povinnému Z. K., zastoupenému advokátem, vyklizením bytu se zajištěním přístřeší, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 E 965/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2007, č. j. 10 Co 371/2007-90, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud shora uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 16. 10. 2006, č. j. 1 E 965/2004-66, (jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 15. 4. 2003, č. j. 8 C 189/2002-57, výkon rozhodnutí vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí, do zajištěného přístřeší a uložil mu zaplatit oprávněnému 1 000,- Kč na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny, podkladový rozsudek je vykonatelný a pravomocný, oprávněný doložil listinu vydanou orgánem obce o zajištění přístřeší, které umožňuje lidsky důstojné provizorní ubytování na nezbytnou dobu, než si povinný opatří vlastní bydlení; nepřisvědčil povinnému, že zajištěné přístřeší není vhodné nebo způsobilé pro bydlení.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Aniž konkretizuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, namítá, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Je přesvědčen, že vzhledem k jeho zdravotnímu postižení (invalidní důchodce) i zdravotnímu stavu jeho družky J. H. pro ně není zajištěné přístřeší způsobilé k bydlení, není lidsky důstojné a výkon rozhodnutí (porušující proto i Listinu základních práv a svobod) má být zastaven.

Dovolatel dále poukazuje na probíhající exekuci, vedenou u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 ENc 649/2005 ve prospěch téhož oprávněného pro 121 376,- Kč s příslušenstvím, srážkami z invalidního důchodu. Protože je reálné, že oprávněnému bude celá pohledávka časem zaplacena, nařízený výkon vyklizením považuje za nadbytečný. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení i usnesení okresního soudu zrušil.

Oprávněný ve svém vyjádření poukázal na to, že zajištěné přístřeší je pouze provizoriem do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování (§ 712 odst. 5 občanského zákoníku), jde o prostor k uskladnění bytového zařízení a věcí domácí a osobní potřeby. Výkonem rozhodnutí nedojde k porušení lidské důstojnosti a ani zdravotní postižení není důvodem k zastavení řízení. Splácení dluhu na nájemném nemá vliv na povinnost vyklidit byt. Povinný se mylně domnívá, že placením běžného nájemného z vyklizovaného bytu oslabí právo na výkon rozhodnutí vyklizením bytu. Navrhuje odmítnout dovolání pro nepřípustnost.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde a není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Otázku, zda ubytování v místnosti č. 3 v objektu holobytů v R., jež oprávněný povinnému zajistil, naplňuje ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5, věty třetí, občanského zákoníku charakter přístřeší, vyřešil odvolací soud v souladu s dosavadní judikaturou.

Pravomocným podkladovým rozhodnutím (jehož věcnou správnost soud výkonu rozhodnutí není oprávněn přezkoumávat) bylo povinnému uloženo vyklidit byt a vyklizený ho předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší. Z povahy přístřeší, jež občanský zákoník v třetí větě § 712 odst. 5 definuje jako „provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby“, také plyne závěr o nepřípadnosti námitky povinného, že zajištěné přístřeší není ze zdravotních důvodů pro dovolatele a jeho družku vhodné a způsobilé k bydlení. Takové námitky nejsou pro dané vykonávací řízení relevantní.

Má-li zajištění přístřeší pouze dočasný charakter (viz usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 255/2005; usnesení ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1250/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 11/2003, pod č. 206) a pouze překlenuje období následující po provedení vyklizení do doby, než si povinný opatří ubytování, nelze proto – se zřetelem k takto vymezenému účelu – klást na velikost a vybavení přístřeší stejné požadavky jako v případech, kdy bylo podkladovým rozhodnutím založeno pro vyklizovaného právo na náhradní byt nebo náhradní ubytování (k tomu srov. odůvodnění usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 519/2003). Zdravotní stav povinného resp. osob, jež s ním žijí ve společné domácnosti, nezvyšuje jeho nároky na kvalitu zajištěného přístřeší. Zajištěné přístřeší je vždy pouhým provizoriem do doby, než si povinný sám opatří řádné bydlení, které již kritérium vhodnosti z hlediska jeho zdravotního postižení či případného nepříznivého zdravotního stavu splňovat bude (srov. obdobně odůvodnění usnesení ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2000/2005).

Soudní praxe dovodila, že přístřeší musí dosahovat té kvality, aby realizací výkonu rozhodnutí nedošlo k porušení práva povinného na zachování jeho lidské důstojnosti. Z hlediska stavebně technického uspořádání musí být přístřeší způsobilé k celoročnímu bydlení, přímo osvětlené, větratelné, s možností přímého nebo nepřímého vytápění, se zajištěním přístupu k sociálnímu zařízení, byť společnému pro více uživatelů. Z hlediska hygienického musí být zdravotně nezávadné (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. 19 Co 690/97, uveřejněné v Soudních rozhledech č. 4, ročník 1999 na str. 123). Všemi těmito hledisky se odvolací soud řídil, nabízené prostory jimi poměřoval a se všemi námitkami se náležitě vypořádal.

K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud jen poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 238a odst. 1 písm. c/ ve znění do 30. 6. 2009 o. s. ř.) z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).

Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, protože oprávněnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu, podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., takové náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 16. December 2009