JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 46/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka a ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu v H., proti povinné D. K., zastoupené advokátem, za účasti manžela povinné P. K., prodejem nemovitostí, pro 313.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 39 E 1227/98, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2005, č. j. 10 Co 241/2005-437, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné, neboť je toho názoru, že výkaz nedoplatků Finančního úřadu v H. ze dne 23. září 1994, č. j. FÚ/ŠR/232/94 je způsobilým exekučním titulem a byly také v daném případě splněny všechny předpoklady pro nařízení předmětného výkonu rozhodnutí. Odvolací soud (s poukazem na své předcházející rozhodnutí) dovodil, že předložený výkaz nedoplatků splňuje veškeré náležitosti předpokládané zákonem č. 337/1992 Sb., zákonem o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), včetně řádného údaje o jeho vykonatelnosti, přičemž navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný, neboť soudu není známo, zda je povinná vlastnicí jiného majetku, jenž by mohl být postižen jiným způsobem výkonu rozhodnutí.

Povinná ve včasném dovolání namítla, že nařízený výkon rozhodnutí je nepřípustný z důvodů předpokládaných ustanovením § 322 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), neboť jsou spolu s manželem, který je nadto upoután na kolečkové křeslo, plně invalidní, když postižená nemovitost (dům ve společném jmění povinných) je k tomuto účelu bezbariérově upraven. Povinná dále namítla, že předmětný výkon rozhodnutí byl nařízen na základě nevykonatelného rozhodnutí oprávněného, když k výkonu rozhodnutí předložený výkaz nedoplatků neobsahuje základní náležitosti vyjmenované ustanovením § 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., a dále neobsahuje přesné označení daňového dlužníka jak je také předpokládáno ustanovením § 73 odst. 5 uvedeného zákona. Vymáhaný daňový nedoplatek je nejenže vymáhán v rozporu s dobrými mravy, ale ani výzva oprávněné k úhradě spotřební daně nebyla opatřena vlastnoručním podpisem pověřeného pracovníka s uvedením funkce, a také neobsahovala otisk správného úředního razítka, neboť je zde zcela nesprávně použito razítko s velkým státním znakem namísto státního znaku malého. Povinná je proto toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu, jak předpokládá ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Podle § 237 odst. 1 písm b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud opakovaně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, a to usnesením ze dne 3. dubna 2001, č. j. 42 Co 160/2001-143, dále usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 42 Co 251/2002-293 a usnesením ze dne 31. března 2003, č. j. 10 Co 1254/2002-354, avšak vždy bez toho, že by soud prvního stupně zavázal svým právním názorem tak, jak je předpokládáno předmětným procesním ustanovením. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm a/ o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak – pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání – bezcenné.

Otázky, které dovolatelka předestřela k dovolacímu přezkumu, výše uvedené znaky nesplňují, neboť odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory, které lze pokládat za standardní, plně korespondující s ustálenou publikovanou judikaturou.

Co do prvního předestřeného argumentu je dovolatelkou zcela přehlížena skutečnost, že námitka pojící se k postižení věci z výkonu rozhodnutí vyloučené (§ 322 o.s.ř.), je při nařízení tohoto výkonu nevýznamná; tato okolnost může být zohledněna až v dalším stadiu vykonávacího řízení, a to ve fázi zastavení výkonu rozhodnutí (srov. § 268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.). Objasňování otázky potřebnosti postižených nemovitostí k bydlení povinné a její rodiny ve smyslu ustanovení § 322 o.s.ř. nepřichází ve fázi nařizování výkonu rozhodnutí v úvahu již proto, že soud výkon rozhodnutí nařizuje (zpravidla) bez slyšení povinného a bez jednání, takže adekvátní prostor ke zjišťování relevantních skutečností dokazováním nemá z logiky věci k dispozici (srov. § 253 odst. 1, 2 o.s.ř.). Tato námitka je tak právně relevantní toliko k případnému návrhu na zastavení již pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.

Nelze také přisvědčit další námitce dovolatelky, vztahující se k nesprávnému označení povinného subjektu v exekučním titulu, když zde označený daňový subjekt „D. K.“ nekoresponduje s obchodním jménem (firmou) dovolatelky, která v rozhodné době zněla „D. K. – L.“, a stejně tak uvedená adresa povinného subjektu neodpovídá sídlu podnikání dovolatelky uvedeném v živnostenském oprávnění. Jak již soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2002, pod poř. č. 25, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6/1999, pod poř. č. 62) dovodila, že (případné) vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na překážku jeho vykonatelnosti, lze-li z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo či uložena povinnost. V daném případě bylo možno zejména ze jména a příjmení daňového subjektu a jeho jedinečného daňového identifikačního čísla dovodit, že povinným subjektem je povinná (dovolatelka), i když označení povinného subjektu v exekučním titulu je uvedeno bez slovního dodatku „L.“ z něhož se obchodní jméno (firma) povinné v rozhodné době sestávala, a adresa neodpovídala adrese zaregistrované v živnostenském oprávnění (viz č. l. 73 spisu). Pokud k tomuto argumentu dovolatelka dále připíná a zdůrazňuje výtku nedoručení takového vykonávaného exekučního titulu, jenž by obsahoval veškeré údaje odpovídající registrovaným údajům, nelze tuto považovat za významnou, neboť dovolacímu přezkumu podléhá z namítaných důvodů pouze a jen předložený exekuční titul, a navíc se nejedná o nic jiného, nežli (hypotetickou) námitku skutkovou, jež přípustné hledisko (dovolací důvod) pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, a tak i zda je dovolání přípustné, samozřejmě z důvodů výše uvedených založit nemohla.

I námitka dovolatelky o výkonu rozhodnutí v rozporu s dobrými mravy je nepřípadná. Rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je totiž rozhodováním o úkonu procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a to ustanovení § 251 o.s.ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, pod poř. č. 67).

Ohledně případného nezohlednění vad výzvy k úhradě spotřební daně vydané podle ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., je dovolatelkou zcela opomíjeno, že exekučním titulem je v daném případě nikoliv výzva, ale až vykonatelný výkaz nedoplatků Finančního úřadu v H. ze dne 23. září 1994, č. j. FÚ/ŠR/232/94 (viz § 73 odst. 4 písm a/ zákona č. 337/1992 Sb., ve spojení s § 274, písm f/ o.s.ř.). Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že soud ve fázi výkonu rozhodnutí již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí (tedy předmětného výkazu daňového nedoplatku, popř. řízení a související procesní postupy jeho vydání předcházející), ale je již jeho obsahem vázán a je povinen z něho vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, pod poř. č. 62). Výtky dovolatelky směřující co do věcné správnosti exekučního titulu je proto nezbytné jakožto bezpředmětné taktéž odmítnout.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde tedy nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2006

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 15. February 2006