JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 4583/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Mgr. J. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. a.s., zastoupenému advokátkou, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 279/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2007, č. j. 11 Co 871/2006 - 45, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 4. 10. 2004 domáhala, aby z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 93 E 733/2000, k vydobytí pohledávky oprávněného (žalovaného) proti jejímu bývalému manželovi RNDr. J. D. ve výši 654.128,- Kč s příslušenstvím, byly vyloučeny označené nemovitosti. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto nemovitosti s manželem získali za trvání manželství, které bylo pravomocně rozvedeno v jeho nepřítomnosti dne 4. 10. 2002, a že u Okresního soudu v Ostravě probíhá pod sp. zn. 29 C 311/2002 řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Protože nemovitosti nebyly ve výlučném vlastnictví bývalého manžela žalobkyně, nemohou být podle žalobkyně použity k uspokojení jeho dluhu z podnikání. Dále uvedla, že její bývalý manžel je více než 3 roky nezvěstný, hledaný policií, že se nijak nepodílí na údržbě nemovitostí, v nichž žalobkyně bydlí spolu s třemi nezletilými dětmi, a že sama splácí též úvěr u Č. s.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, č. j. 64 C 279/2004-34, rozhodl, že z výkonu rozhodnutí vedeného žalovaným jako oprávněným proti povinnému RNDr. J. D. pod sp. zn. 93 E 733/2000 u Okresního soudu v Ostravě jsou vyloučeny nemovitosti - budova - objekt bydlení na pozemku parc. č. 849/80, parc. č. 849/80 - zastavěná plocha o výměře 126 m2, parc. č. 849/39 - zahrada o výměře 114 m2, zapsané na LV pro k.ú. V. u O., obec O. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel RNDr. J. D. se za trvání manželství stali vlastníky označených nemovitostí, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 4. 10. 2002, že ze zaniklého společného jmění manželů byly žalobkyni rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne 21. 12. 2005, přikázány do výlučného vlastnictví předmětné nemovitosti a že závazek manžela žalobkyně vůči žalovanému vznikl za trvání manželství. Z usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 93 E 733/2000 dále zjistil, že byl proveden soupis nemovitostí, které jsou předmětem této žaloby. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z § 267 odst. 1 o. s. ř. a z § 154 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že byl-li nemovitý majetek v době rozhodování soudu ve výlučném vlastnictví žalobkyně, svědčí jí právo k předmětným nemovitostem, které nepřipouští výkon rozhodnutí. Dále dovodil, že by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), aby nemovitosti nebyly z výkonu rozhodnutí vyloučeny, když povinný (bývalý manžel žalobkyně) je t.č. nezvěstný a žalobkyně má ve své péči tři nezletilé děti.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č. j. 11 Co 871/2006 - 45, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, dále jej změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Poukázal na to, že ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. (které má kogentní povahu a obsahuje taxativní výčet případů, na něž se vztahuje) úzce souvisí s § 150 odst. 2 obč. zák., podle kterého práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Proto platí, že získal-li manžel povinného do svého výlučného vlastnictví věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“), není to bez dalšího důvodem k vyloučení těchto věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot z výkonu rozhodnutí. Krajský soud proto přisvědčil odvolací námitce žalovaného, že měl-li věřitel v době před rozhodováním soudu o vypořádání SJM právo domáhat se uspokojení své pohledávky za povinným i z majetku patřícího do SJM, zůstává toto jeho právo zachováno i poté, co SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela bylo vypořádáno. Dospěl k závěru, že oprávněný se proto může domoci cestou výkonu rozhodnutí uspokojení své pohledávky za povinným rovněž z majetku, který podle dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání SJM připadl bývalému manželovi. Dále uvedl, že v dané věci není důvod pro vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí a to ani s přihlédnutím k § 3 odst. 1 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. na danou věc nedopadá, neboť vlastnicí předmětných nemovitostí se nestala na základě dohody o vypořádání SJM, nýbrž na základě rozhodnutí soudu; vzhledem k této skutečnosti by nemovitosti měly být vyloučeny z výkonu rozhodnutí, a to i s ohledem na § 262a odst. 2 o. s. ř. a na § 267 odst. 1 o. s. ř., a přiznána jí ochrana jejího vlastnického práva, které vyplývá i z článku 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru dovolatelky je v daném případě namístě aplikace ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., když se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, a rovněž i § 3 odst. 1 obč. zák., jak dovodil soud prvního stupně, které plně dopadá na tíživou situaci, do níž se dostala bez vlastního přičinění. Je totiž v rozporu s dobrými mravy, aby na dluhy jejího bývalého manžela z podnikatelské činnosti byl použit majetek v jejím výlučném vlastnictví, v důsledku čehož by žalobkyně a její tři děti pozbyly své obydlí. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vzhledem k článku II, bodu 12 části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a po zjištění, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Vady řízení, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

Podle § 149 odst. 1 obč. zák. zaniká společné jmění manželů zánikem manželství (srov. § 22 odst. 1, § 24 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Po zániku společného jmění, do něhož náleží majetek a závazky vyjmenované v § 143 odst. 1 obč. zák., následuje jeho vypořádání, které může být provedeno dohodou (§ 150 odst. 1 obč. zák.), rozhodnutím soudu (§ 150 odst. 3 obč. zák.) nebo na základě nevyvratitelné právní domněnky spojené s uplynutím doby (§ 150 odst. 4 obč. zák.).

V rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno.

V posuzované věci bylo zjištěno, že u Okresního soudu v Ostravě je pod sp. zn. 93 E 733/2000, k návrhu oprávněného (žalovaného) proti povinnému RNDr. J. D. (bývalému manželovi žalobkyně) pro pohledávku ve výši 654.128,- Kč s příslušenstvím vzniklou za trvání manželství žalobkyně a povinného veden výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, které byly ve společném jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela. Jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 4. 10. 2002 a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 29 C 311/2002, jenž nabyl právní moci dne 21. 12. 2005, byly žalobkyni ze zaniklého společného jmění manželů přikázány do výlučného vlastnictví předmětné nemovitosti.

Jestliže závazek povinného (bývalého manžela žalobkyně) vůči žalovanému vznikl za trvání manželství povinného a jeho manželky (žalobkyně), tedy před zánikem společného jmění (rozvodem), nepřísluší žalobkyni žaloba na vyloučení jejího práva z postiženého majetku podle § 267 odst. 1 o. s. ř. (ve znění před i po 1. lednu 2001), neboť - jak výše uvedeno - výkon rozhodnutí lze nařídit i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí nebylo vypořádáno, a tím spíše na majetek patřící do společného jmění, jež v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí ještě ani nezaniklo (v daném případě v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí v roce 2000 manželství povinného a jeho manželky trvalo a jejich společné jmění zaniklo až právní mocí rozhodnutí soudu o rozvodu manželství, tj. dne 4. 10. 2002).

Aplikace § 262a odst. 1 o. s. ř., jak namítá dovolatelka, je v posuzované věci vyloučena, neboť toto ustanovení se použije při nařízení výkonu rozhodnutí postihujícího majetek ze zaniklého (nejen pouze zúženého) společného jmění manželů, avšak pouze tehdy, jestliže po zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání, ať již dohodou či rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky podle § 150 odst. 4 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006). Kromě toho bylo toto ustanovení zařazeno do občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, tedy až poté, co bylo zahájeno řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí proti povinnému RNDr. J. D. (bývalému manželovi žalobkyně). Na danou věc nedopadá ani ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., neboť pro rozhodnutí o vylučovací žalobě je rozhodující stav v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí, jak bylo uvedeno.

Namítá-li žalobkyně dále nemravnost výkonu rozhodnutí, je tato námitka v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí irelevantní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007).

Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně neměla v tomto řízení úspěch a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin