JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 454/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P. L., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného J. M., prodejem nemovitosti a spoluvlastnického podílu na nemovitosti, pro 106.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 2 E 3194/2004, o „dovolání“ povinného proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 10.3.2005, č.j. 2 E 3194/2004-19, a o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.9.2005, č.j. 9 Co 1234/2005-35, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 10.3.2005, č.j. 2 E 3194/2004-19, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.9.2005, č.j. 9 Co 1234/2005-35, se odmítá.

III. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je povinný povinen zaplatit oprávněnému 2.640,- Kč.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 10.3.2005, č.j. 2 E 3194/2004-19, jímž byl na základě platebního rozkazu Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27.1.2000, č.j. Ro 6/2000-7, nařízen výkon rozhodnutí prodejem označené nemovitosti a spoluvlastnického podílu povinného na nemovitosti, rovněž blíže určené tamtéž. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že formální i materiální podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly v dané věci splněny. K námitce povinného uvedl, že navržený způsob výkonu rozhodnutí nelze mít za zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/.), a „to již proto“, že v době nařízení výkonu rozhodnutí soudem prvního stupně nebyl znám (a ostatně ani povinný ve svém odvolání neuvedl) jiný vhodnější způsob výkonu rozhodnutí, jenž by v přiměřeném čase vedl k uspokojení pohledávky oprávněného; okolnost, že povinný je ochoten dluh splácet v pravidelných měsíčních splátkách, je právně nevýznamná a nadto při porovnání jejich výše a celkové částky dluhu může vést k „uspokojení oprávněného až za několik let“.

Povinný podal dovolání, jímž výslovně napadl usnesení soudů obou stupňů, neboť obě uvedená rozhodnutí dle jeho přesvědčení mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 o.s.ř.). Dovolatel namítl, že hodnota výkonem rozhodnutí postižených nemovitostí je „ve velkém nepoměru s hodnotou či cenou pohledávky“, výkon rozhodnutí má pro povinného a jeho manželku „nepříznivé následky“, přičemž „oprávněného požadavek je možno vyřídit jinými způsoby exekuce, jak stanoví o.s.ř.“; vymáhanou pohledávku se povinný snaží řádně splácet „dle svých možností“ a za uvedeným účelem si rovněž vyřídil bankovní úvěr ve výši 100.000,- Kč.

Oprávněný ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním v části, v níž bylo výslovně napadnuto usnesení soudu prvního stupně.

Z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, vyplývá, že naopak rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o.s.ř.); občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání – oproti tomu – dovolání, bylo-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Tím, že tak povinný v dané věci činí, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání”, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu není v dané věci přípustné.

Podle § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Dovolání proti těmto usnesením je tedy přípustné jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a) až c) o.s.ř.

Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam ( písm. c/).

Z ustanovení § 237 písm. a) o.s.ř přípustnost dovolání neplyne, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující. Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř, neboť jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilý dovolací důvod proto představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož je podle § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou zde rozhodné jen ty právní otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, respektive zpochybnil - li v dovolání řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

Dovolatel otázku, zda je dovolání přípustné, zcela pominul; argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. jsou splněny, dovolacímu soudu nepředložil. Samotným hodnocením námitek, které v dovolání vznesl, k závěru o jejich splnění dospět nelze; většina z nich byla ostatně uplatněna již v odvolacím řízení. Ani k nově uplatněným skutečnostem (výraznému snížení dluhu mimořádnou platbou 110.000,- Kč) přihlédnout nelze, neboť podle § 241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.

O existenci právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být významné i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež by v konečném účinku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však nejde ani v případě hodnocení vhodnosti (nevhodnosti) způsobu výkonu, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí a hledisky zakotvenými v ustanovení § 264 odst. 2 o.s.ř.

Co se týká námitky nevhodnosti zvoleného způsobu výkonu, je třeba mít na zřeteli, že při nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným; je na povinném, aby - ve stadiu řízení o zastavení výkonu - tvrdil a prokazoval, že jde o nevhodný způsob. O zřejmou nevhodnost navrženého způsobu výkonu rozhodnutí (§ 264 odst. 1 o.s.ř.) jde, jestliže z tvrzení oprávněného vyjde najevo, nebo dozví-li se soud jinak, že je zde vhodnější způsob výkonu rozhodnutí.

V soudní praxi je jednota (viz kupř. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ ze dne 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, je-li navržen výkon rozhodnutí jejich prodejem, je podle ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu; jeho zjištění samo o sobě postup podle tohoto ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. nařízení výkonu jiným vhodným způsobem) neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon způsobem jiným, který nejen povede k naplnění účelu výkonu (uspokojení vymáhané pohledávky), nýbrž i v přiměřené době. Není-li k dispozici taková alternativa způsobu výkonu, je nutno mít za vhodný i ten způsob, kdy rozdíl mezi výší vymáhané pohledávky a cenou předmětu výkonu, z nějž má být uspokojena, je zřetelný resp. značný.

„Zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. (o jiné případy takové nevhodnosti, předjímané ustanovením § 263 odst. 2, resp. § 264 odst. 2 o.s.ř. zde zjevně nejde) je tedy relevantní jen tehdy, jestliže již oprávněný sám (v návrhu na nařízení výkonu) zprostředkuje soudu - též - informaci o jiných možných (a efektivních) způsobech, případně je-li tato informace soudu dostupná z jeho úřední činnosti, nebo uplatní-li ji povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. § 253 odst. 1, 2 o.s.ř.), předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen.

Úvahy o nepříznivém dopadu výkonu rozhodnutí na rodinu povinného jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí rovněž bez významu; bylo-li by tomu skutečně tak, může to být toliko důvodem pro odklad provedení (již nařízeného) výkonu (§ 266 odst. 1 o.s.ř).

Jestliže tyto principy, v soudní praxi zakotvené, odvolací soud svým postupem, při hodnocení odvolání povinného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (posuzováno z pohledu jeho výsledku), zjevně respektoval, nemůže oponentura proti němu přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen).

O rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) pak jít nemůže z toho důvodu, že napadené rozhodnutí vychází z ustanovení práva procesního ( § 251 a násl. o.s.ř.).

Platí tedy jednak, že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze, jednak že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší oprávněnému náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné ode dne 1.1.2001 (§ 21 vyhlášky). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) oprávněného v částce 2.565,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a), bod 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2006

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. July 2006