JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 4488/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného P. F., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. M., zastoupenému advokátkou, za účasti manželky povinného Z. M., pro 5,604.317,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1205/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, č. j. 20 Co 445/2006-23, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení ze dne 14. 3. 2006, č. j. 69 Nc 1205/2006-5 (jímž Městský soud v Brně nařídil podle svého vykonatelného usnesení ze dne 12. 9. 2005, č. j. 37 C 175/99-185, exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. P. K., soudního exekutora), „změnil“ pouze v označení exekučního titulu (exekuci nařídil podle „rozsudku“ Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2005, č. j. 37 C 175/99-185) a v ostatním je potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul (rozsudek pro zmeškání) byl povinnému doručen v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu o doručování, a tak nabyl právní moci i vykonatelnosti. Soud při doručování postupoval v souladu s občanským soudním řádem a jakákoliv další aktivita by byla nad rámec jeho povinností. Nelze ani vytýkat, že by justiční stráž jakožto doručující orgán neučinila dostatečný pokus zanechat povinnému výzvu k vyzvednutí uložené zásilky.

Potvrzující výrok odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen (pročež nelze nařídit exekuci); ze zprávy doručující justiční stráže ze dne 25. 10. 2005 (založené v nalézacím spisu) dovozuje, že zásilku bylo možno již tehdy uložit a povinnému zanechat výzvu, neboť stráž se toho dne dostala do bytového domu. Teprve při opakovaném pokusu o doručení se justiční stráž nedostala či nepokusila dostat do domu a zásilka byla uložena u soudu, aniž by povinnému zanechali výzvu k vyzvednutí. Výzva mu mohla být zanechána v jeho poštovní schránce nebo na jiném vhodném místě (§ 50c odst. 1 o. s. ř.) – například u dveří jeho bytu, u venkovních dveří, případně u sousedů. Zjištěný skutkový stav nedovoloval učinit právní závěr, že podmínky pro nezanechání výzvy k vyzvednutí uložené zásilky byly splněny, a soud tedy neměl § 50c o. s. ř. aplikovat. Toto ustanovení o. s. ř. nedává možnost uvážení, zda výzvu zanechat či nikoli, a soud je nesprávně vyložil. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že aplikace § 50c o. s. ř. ve vztahu k nezanechání výzvy nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a výklad termínu „jiné vhodné místo“ může mít dopad i na budoucí případy. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podáním ze dne 26. 6. 2009 (učiněným po lhůtě k dovolání) povinný namítl nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněného, kdy se nemá jednat o osobou fyzickou, ale o právnickou osobu, a současně navrhl spojení věci s řízením, vedeným u dovolacího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1667/2009.

Právní zástupce oprávněného ve svém vyjádření uvedl, že dovolání je nepřípustné a podané účelově, ve snaze oddálit plnění závazku. Směřuje výhradně do hodnocení důkazů soudem a do jeho skutkových závěrů. Jistě nelze považovat za „jiné vhodné místo“ k zanechání výzvy její umístění na ulici nebo u sousedů, justiční stráž ani není povinna doprošovat se vstupu do bytového domu u třetích osob, ostatně takové doručení by nepochybně sám povinný opětovně zpochybňoval. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal oprávněnému náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení (výrok) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum se tak otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, sice přednesl, avšak hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze.

Dovolatel předně zpochybňuje závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že exekuční titul byl povinnému účinně doručen (bez možnosti uložení výzvy k vyzvednutí) a nabyl právní moci. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). I když povinný zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastním skutkovém tvrzení odlišném od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Skutkové námitky však nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel vyvozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.

K námitkám dovolatele ohledně nesprávného vyhodnocení zjištěných skutkových okolností odvolacím soudem je dále třeba uvést, že podobně jako samotné hodnocení důkazů i toto - se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř. - však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyšly najevo, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. námitkou, že soud měl uvěřit jinému důkazu, případně že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné).

Nelze ani přehlédnout, že řešení otázky splnění podmínek k nezanechání výzvy povinnému k vyzvednutí jeho zásilky s exekučním titulem (§ 50c odst. 1 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009) resp. otázky, zda v daném případě v den doručení (ne)bylo k dispozici jiné vhodné místo k zanechání výzvy, nemůže mít ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam po právní stránce, neboť postrádá nezbytný judikatorní přesah (řešení této otázky je významné jen pro věc samu).

Zpochybnil-li dovolatel nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněného (nesprávné označení), jedná se o novou skutečnost ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř., kterou nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit; námitka byla navíc vznesena opožděně (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) doplňujícím podáním ze dne 26. 6. 2009, tj. po dovolací lhůtě (která povinnému uplynula dne 3. 7. 2007). Proto se touto námitkou dovolací soud nezabýval a jen pro úplnost dodává, že městský soud vydal dne 29. 9. 2009 pod č. j. 69 Nc 1205/2006-120 opravné usnesení, proti němuž však povinný podal odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) - odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 16. December 2009