JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 441/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové soudců JUDr. Vladimíra Mikuška JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné T., a. s., zastoupené advokátkou, proti povinnému Bc. A. J., správci konkursní podstaty úpadce V. n. d., zastoupenému advokátem, pro 7.479,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 2 Nc 3276/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č.j. 9 Co 1492/2005-20, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Oprávněná je povinna do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.575,- Kč k rukám JUDr. M. M.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 14. 3. 2005, č.j. 2 Nc 3276/2005-6 (jímž okresní soud nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 10. 2004, č.j. 27 C 94/2004-55, exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. F. G., soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že povinný není v souzené věci pasivně legitimován, neboť v nalézacím řízení nevystupoval jako fyzická osoba, o jejíchž právech a povinnostech se rozhoduje, nýbrž jako správce konkursní podstaty úpadce V. n. d. ve V. M. Vymáhaná pohledávka není pohledávkou vůči povinnému, nýbrž vůči úpadci a má charakter pohledávky za podstatou.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčena, že povinný je pasivně věcně legitimován, stejně jako byl věcně legitimován v nalézacím řízení, v němž byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena jemu a nikoli úpadci. Poukazuje rovněž na ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998 řeší pouze případy, kdy řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno před prohlášením konkursu nebo po jeho prohlášení, ale na základě exekučního titulu pravomocného před prohlášením konkursu a ukládajícího povinnost úpadci. Z okolnosti, že se správce konkursní podstaty ocitl v postavení povinného, nevyplývá, že by měl pohledávku uhradit ze svého; uhradit by ji měl z konkursní podstaty. Namítá rovněž, že byla zkrácena na svých procesních právech, neboť jí nebylo doručeno odvolání povinného a neměla možnost se k věci vyjádřit. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Povinný navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto. S odvoláním na uveřejněná soudní rozhodnutí setrvává na svém názoru, že v exekučním řízení je pasivně věcně legitimován úpadce, nikoli správce konkursní podstaty. Názor oprávněné, že správce je povinen uhradit vymáhanou pohledávku z konkursní podstaty, je v rozporu se zásadou, že nelze provést exekuci na majetek patřící do konkursní podstaty.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. – není důvodné.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V otázce, jejíž řešení je předmětem dovolacího přezkumu, tedy kdo je pasivně legitimován v exekučním řízení pro vymožení pohledávky za podstatou přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, byla soudní praxe usměrněna usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2005 pod č. 2. V něm soud dovodil, že pasivně legitimovaným je v tomto případě úpadce, neboť i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty (jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce), nikoli z majetku správce (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 9, ročník 2005 pod č. 147).

Tento závěr je podpořen i stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1998 pod č. 52; jestliže se dříve zahájené exekuční řízení prohlášením konkursu na majetek povinného nepřerušuje a správce se jeho účastníkem nestává (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů), není důvod, aby úpadce nebyl pasivně legitimován i v exekučním řízení zahájeném až po prohlášení konkursu. V nalézacím řízení vystupoval povinný jako žalovaný proto, že prohlášením konkursu na něj přešlo oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty; v exekučním řízení je však pasivně legitimován úpadce, neboť – jak již bylo řečeno – jen z jeho majetku lze pohledávku za podstatou uspokojit.

Námitkou, že jí nebylo doručeno odvolání povinného a neměla tedy možnost se k němu vyjádřit, uplatňuje dovolatelka vadu řízení, jež však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť napadené rozhodnutí spočívá výlučně na právním posouzení věcné legitimace povinného, aniž by bylo nutno v tomto směru činit skutková zjištění.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.500,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. a § 12 odst. 1 písm. a/ bod 1. vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze ji vymáhat exekučně (§ 251 o.s.ř.).

V Brně dne 26. září 2006

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. September 2006