JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 4162/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce O. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. Ch., zastoupenému advokátem, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 159/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2007, č. j. 44 Co 395/2006-77, takto:

Dovolání se odmítá.

Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. M. F.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 4. 4. 2006, č. j. 44 C 159/2004-67, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 4. 2006, č. j. 44 C 159/2004-69, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení osobního automobilu A., (uvedený v protokolu o soupisu věcí ze dne 1. 6. 2004 pod položkou č.1; dále jen „předmětné vozidlo“) z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedeného oprávněným P. Ch. proti povinnému O. V., u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 164/2004, a prováděného soudním exekutorem JUDr. J. T. (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že ke dni 5. 1. 2004 (kdy měla být uzavřena kupní smlouva) povinný nebyl vlastníkem předmětného automobilu (k ukončení jeho leasingu došlo až ke dni 31. 1. 2004), a proto nemohl vlastnictví platně převést na žalobce. Soud tak uzavřel, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, neboť neprokázal vlastnické právo (tj. právo nepřipouštějící ve smyslu § 267 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále jen též „o. s. ř.“/ výkon rozhodnutí) k předmětnému vozidlu.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř., žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dle dovolatele se přechod vlastnictví neřídí článkem 6.2 všeobecných smluvních podmínek leasingové společnosti, jak vyvodil odvolací soud, ale dohodou mezi leasingovou společností a leasingovým nájemcem. Podle jeho názoru bylo v řízení před soudem prvního stupně „nade vší pochybnost“ prokázáno, že k ukončení leasingové smlouvy došlo z důvodů prokazatelného zničení předmětného vozidla jako předmětu leasingu. Z potvrzení o ukončení leasingové smlouvy ze dne 1. 9. 2004 vyplývá, že k ukončení leasingové smlouvy ke dni 31. 1. 2004 došlo z důvodů totální škody, nicméně dovolatel má za to, že „ve skutečnosti se tak stalo dříve a to před 5. 1. 2004, kdy vrak jako takový byl leasingovému nájemci vydán k jeho plné dispozici“. Na základě této skutečnosti mohl vlastník vraku platně disponovat s předmětným automobilem jako se svým vlastnictvím a převést jej do vlastnictví žalobce. Dovolatel dále uvádí, že pokud by vycházel ze zjištění, že vlastnické právo k předmětnému automobilu přešlo na leasingového nájemce až ke dni 31. 1. 2004, potom by byl nedostatek oprávnění disponovat s ním (přičemž taková dispozice ani nevyžaduje písemnou formu) „nepochybně ke dni 31. 1. 2004 konvalidován“. K převodu vlastnictví v obou zmiňovaných případech tedy došlo platně dřív, než byl předmětný automobil zapsán do soupisu věcí ze dne 1. 6. 2004. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i závěry soudů obou stupňů. Domnívá se, že v daném případě se nejedná o otázku zásadního právního významu a navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (ve výroku o věci samé, tj. ve výroku I.) rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v ustanovení § 237 odst. l písm. b) nebo c) o. s. ř. (ve znění do 30. 9. 2009). Protože použití ustanovení § 237 odst. l písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř., která ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž je dovolací soud (včetně jeho obsahového vymezení) vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Dovolatel argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, nicméně jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci dovoláním otevřené právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

V projednávané věci bylo zjištěno, že povinný O. V. ml. měl na základě leasingové smlouvy (dále jen „smlouvy“) ze dne 25. 4. 2003, uzavřené s K. K., s. r. o., v užívání předmětné vozidlo jako nájemce. Předmětné vozidlo zůstávalo ve vlastnictví pronajímatele, což vyplynulo i z ustanovení v bodě 6.2 smlouvy. Možný převod vlastnického práva z pronajímatele na nájemce byl v tomto bodě upraven tak, že v případě řádného splnění závazků nájemce měla být k převodu vlastnictví uzavřena kupní smlouva. Jiné způsoby ukončení smlouvy upravoval bod 6.1.2 smlouvy, který ale neobsahoval žádnou zvláštní úpravu převodu vlastnického práva. K ukončení leasingové smlouvy došlo ke dni 31. 1. 2004 z důvodu totální škody (bod 6.1.2 smlouvy). Na základě Potvrzení o ukončení leasingové smlouvy ze dne 1. 9. 2004 (č.l. 7) zmocnil pronajímatel předmětného vozidla povinného k převodu vlastnického práva k předmětu leasingu na příslušném registru motorových vozidel na jeho osobu (č.l. 7, 50, 53). Z daného vyplynulo, že k 1. 9. 2004 došlo k finančnímu vypořádání leasingu, tedy k uzavření kupní smlouvy (bod 6.2.3 smlouvy) ohledně „vraku“ havarovaného vozidla. K převodu vlastnictví na žalobce tak mohlo dojít až kdykoli po 1. 9. 2004.

Odvolací soud napadený rozsudek postavil na závěru, že žalobce neprokázal k věcem právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (vlastnictví). I když žalobce tento (právní) závěr zpochybnil, učinil tak způsobem neregulérním. Námitky zpochybňující (právní) závěr odvolacího soudu o neprokázání vlastnického práva k předmětnému vozidlu totiž vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních a závěrech, k nimž však soudy obou stupňů hodnocením provedených důkazů nedospěly. Nesprávnost, případně neúplnost skutkového zjištění soudu lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 o. s. ř., případně § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Užití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je však podmíněno tím, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (což v projednávané věci není). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu) k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2002). Dovolatel navíc ani žádný z těchto dovolacích důvodů neuplatnil a ačkoli ohlásil důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pouze polemizuje se závěrem odvolacího soudu o neprokázání jeho vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Tato argumentace je ovšem kritikou samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b, odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2 500,- Kč představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. d/, § 14 odst. 1 a § 15, po snížení o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a v částce 300,- Kč představující paušální náhradu podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. září 2009

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 17. September 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-