JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 4126/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R., a. s., zastoupené zaměstnankyní společnosti JUDr. I. F., proti povinné A B C K. (s. s r.o.), zastoupené advokátem, pro 6.010,10 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. E 2340/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2005, č. j. 21 Co 371/2005-29, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 12. 2003, č. j. E 2340/2003-9, jímž okresní soud nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, ze dne 21. 1. 2002, č. j. 146306/2001-636-X, k vymožení pohledávky ve výši 6.010,10 Kč s úroky z prodlení ve výši 14 % p.a. částky 3.217,70 Kč od 8. 1. 1999 do zaplacení, 13 % p.a. částky 2.199,80 Kč od 8. 2. 1999 do zaplacení a 12 % p.a. částky 592,60 Kč od 11. 3. 1999 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 300,- Kč, výkon rozhodnutí. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil závěrem, že odvolací námitky povinného týkající se správnosti postupu soudu při dalším provádění výkonu rozhodnutí nejsou pro závěr o samotné správnosti nařízení výkonu rozhodnutí významné. Konstatoval, že rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu je vykonatelné podle § 274 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a s poukazem na ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku uzavřel, že právo oprávněné vymáhat nárok promlčeno není.

V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinný bez specifikace dovolacího důvodu, pouze s poukazem na ustanovení „§ 241a této normy“ namítá, že napadená rozhodnutí jsou starší deseti let a pouze opatřená novými jednacími čísly, považuje vymáhané pohledávky za promlčené a v nich uvedené částky za nesprávně vypočtené, a to především proto, že jsou počítány „penále z penále“. Opakuje tak námitku, že „podklady na základě kterých byly vydány exekuční tituly jsou nezákonné a nemohou a ani nejsou podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení těchto pomyslných částek“. Daný postup chápe jako „zneužití státní moci proti podnikatelskému subjektu“, kdy jednání proběhlo bez jeho účasti, čímž bylo porušeno právo rovného postavení před soudy.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Prvotním předpokladem pro nařízení soudního výkonu je existence vykonatelného rozhodnutí, případy titulů jsou taxativně vyjmenovány v §§ 251 a 274 o.s.ř. Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá, zda rozhodnutí (jiný exekuční titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Při výkonu rozhodnutí není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58).

Pokud jde o námitku promlčení, ta není relevantní ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž teprve ve stadiu jeho zastavení (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10 z roku 1981 pod poř. č. 21 na str. 187/525).

Námitkou, že jednání proběhlo bez jeho účasti, povinný namítá existenci zmatečnostní vady podle § 229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v odnětí možnosti jednat, jež však není dovolacím důvodem vůbec, a k níž soud vzhledem k nepřípustnosti dovolání nemůže přihlížet ani podle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř.

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu právo nemá).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 22. September 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin