JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 3989/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného F. P. S. Ltd., zastoupené advokátkou, proti povinnému (úpadci) M. – A. a.s., správce konkursní podstaty Ing. P. H., CSc., zastoupený advokátem, pro 600.000,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 Nc 565/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2007, č. j. 20 Co 167/2006 - 67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 925,- Kč k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 25. 1. 2006, č. j. 23 Nc 565/2005 - 48, okresní soud zamítl „návrh oprávněného ze dne 16. 6. 2005 na uznání konečného rozhodčího nálezu vydaného dne 30. 12. 2004 ve S. rozhodci B. J. G., Q.C., prof. K. H. a J. J. M., Q.C., a nařízení exekuce k vymožení povinnosti:

- vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce M. - A. a.s., který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s., včetně toho, který byl případně prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zcizen od 15. srpna 2001, včetně majetku, který byl prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zlikvidován od 30. ledna 2004,

poskytnout oprávněnému právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L., a.s. a k veškerému jmění povinného jakékoli povahy a druhu, tj. k vymožení povinnosti uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s., a který je nyní ve vlastnictví povinného,

uhradit úrok z částky 204 170 000,- Kč, splatný měsíčně při roční úrokové sazbě 6%, splatný a vypočítaný v první den každého kalendářního měsíce každého roku od 10. srpna 2002 (včetně) do data, kdy bude v plné výši splacena částka 204 170 000,- Kč a úroky z ní (včetně),

uhradit částku 13 406 400,- Kč (600 000,- USD),

uhradit náklady rozhodčího řízení v celkové výši 20 691 405,40 Kč (926 038,55 USD),

uhradit částku 5 477 062,50 Kč (245 124,53 USD) odpovídající podílu oprávněného na zálohách zaplacených stranami za účelem úhrady poplatků a výdajů rozhodců“.

Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. 6. 1958 v New Yorku, uveřejněné vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. (dále jen „Úmluva“), jmenovitě z jejího čl. IV. odst. 1 a 2, čl. III., § 261a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a z § 40 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), a dospěl k závěru, že konečný rozhodčí nález je po materiální stránce nevykonatelný a že v části 1 petitu návrhu (vykázání aktiv) navíc povinný není pasivně legitimován k nařízení exekuce pro vymožení této povinnosti.

K odvolání oprávněného krajský soud shora označeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu v části, pokud jí byl „zamítnut návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného na základě konečného rozhodčího nálezu ze dne 30. 12. 2004 vydaného ve S. rozhodci B. J. G., Q.C., prof. K. H. a J.J. M., Q.C., k vymožení povinnosti vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce M. – A., a.s., který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s., včetně toho, který byl případně prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zcizen od 15. srpna 2001, včetně majetku, který byl prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zlikvidován od 30. ledna 2004, a k vymožení povinnosti poskytnout oprávněnému právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L., a.s., a k veškerému jmění povinného jakékoli povahy a druhu, tj. k vymožení povinnost uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s., a který je nyní ve vlastnictví povinného“ (výrok I.); v dalších výrocích změnil usnesení okresního soudu tak, že „soud nařizuje na majetek povinného exekuci na základě konečného rozhodčího nálezu vydaného dne 30. 12. 2004 ve S. rozhodci B. J. G., Q.C., prof. K. H. a J. J. M., Q.C., pro vymožení povinnosti povinného uhradit oprávněnému částku 600.000,- USD, spolu s 6 % úrokem z částky 204.170.000,- Kč p.a. splatný a vypočítaný v první den každého kalendářního měsíce každého roku od 10. 8. 2002 do data, kdy bude v plné výši splacena částka 204.170.000,- Kč a úroky z ní (včetně), náklady rozhodčího řízení v celkové výši 926.038,55 USD a částku 245.124,53 USD jako podíl na zálohách zaplacených stranami za účelem úhrady poplatků a výdajů rozhodců“ (výrok II.); současně rozhodl, že „provedením exekuce se pověřuje JUDr. J. P., soudní exekutor Exekutorského úřadu P. 2,“ (výrok III.), a dále, že „povinný je povinen uhradit oprávněnému a exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím“ s tím, že „nařízení exekuce se vztahuje i na tyto náklady“ (výrok IV.), že „účastník má právo vyjádřit se k osobě exekutora, případnou námitku podjatosti uplatnit nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy soud pověřil exekutora provedením exekuce“, přičemž „nevěděl-li účastník v této době o pověření exekutora, důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 5 dnů poté, co se o něm dozvěděl“ s tím, že „námitky povinného k osobě exekutora nemají odkladný účinek“ (§ 29 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb. (výrok V.), že „po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku“ s tím, že „právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost je neplatný“ (výrok VI.). Dále uvedl, že „povinný, který zmaří uspokojení svého věřitele tím, že bude nakládat se svým majetkem, dopouští se trestného činu poškozování věřitele podle ust. § 256 odst. 1, 2 trestního zákona, za což může být potrestán peněžitým trestem do výše 5.000.000,- Kč, nebo trestem odnětí svobody až na osm let nepodmíněně“. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že exekuční titul - v části týkající se oprávnění společnosti oprávněného na vykázání aktiv podniku L., a.s. - expressis verbis „neukládá povinnému vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce M. – A., a.s.“, nýbrž stanoví, že oprávněný má nárok na vykázání aktiv L., a.s., a dále stanoví společnosti M. – A. a.s. povinnost vydat úplný soupis veškerého majetku společnosti M. – A. a.s., „který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s.“.V tomto směru není tedy povinný pasivně legitimován z exekučního titulu, jak správně dovodil soud prvního stupně. Nejinak je tomu i v druhé části návrhu, jímž se oprávněný domáhá, aby na majetek povinného byla nařízena exekuce za účelem poskytnutí oprávněnému práva přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L., a. s., neboť ve vztahu k této společnosti není povinný rovněž pasivně legitimovaným subjektem. Dále odvolací soud dovodil, že by bylo v rozporu s právním řádem i s veřejným pořádkem České republiky, Ústavou i se všemi normami platnými nejen v ČR, ale i v dalších signatářských zemích Úmluvy, aby někomu byla nařizována povinnost v rozporu s jeho právy a povinnostmi a v rozporu s právním a veřejným pořádkem země, kde má být exekuce provedena. Jestliže na majetek povinného byl prohlášen konkurs s účinností ke dni 18. 6. 2004, přičemž podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení, je vyloučeno požadovat po úpadci, aby porušoval své povinnosti dané mu tímto zákonem; proto mu nelze ani uložit povinnost, aby zajistil pro oprávněného v konkursním řízení přednostní pořadí. Konečný rozhodčí nález tedy nerespektuje kogentní normy českého právního řádu, má tendenci nepřípustným způsobem zasahovat do pravomoci, kompetence a nezávislosti konkursního soudu a „snaží se mu vnutit kroky, které jsou v rozporu s českým právním řádem, principem spravedlnosti a rovnosti stran v soudním řízení“, takže jsou v projednávané části exekučního titulu dány důvody, aby „předložený exekuční titul nebyl na území České republiky s použitím článku V bodu 2. písm. b) Úmluvy uznán vykonatelným“. Kromě uvedeného odvolací soud uzavřel, že v uvedené části je výrok rozhodčího nálezu „neurčitý a nevykonatelný s ohledem na § 39 a násl. exekučního řádu“. V další části nepovažoval krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, neboť provedeným šetřením zjistil, že konečný rozhodčí nález je pravomocný v souladu se švédským právem. Protože tento exekuční titul obsahuje přesnou specifikaci osoby z titulu oprávněné a povinné, protože oprávněný z titulu je navrhovatelem a solidárně zavázaný povinný z exekučního titulu je povinným v exekučním řízení, a protože titul obsahuje právo a jemu odpovídající povinnost, která má být vymožena, jakož i rozsah vynucované povinnosti z exekučního titulu, přičemž absentující určení lhůty ke splnění povinnosti lze nahradit aplikací § 40 odst. 2 exekučního řádu, byly podmínky pro nařízení exekuce v tomto rozsahu splněny.

Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že nevyřešil právní otázku, kdy je možno odepřít uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu pro rozpor s veřejným pořádkem České republiky dle čl. V odst. 2 písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, publikované ve Sbírce zákonů ČR pod č. 74/1959 Sb. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že povinný není zčásti z exekučního titulu pasivně legitimován [pokud jde o povinnost vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku, jakož i povinnost týkající se poskytnutí přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L., a.s.], a namítá, že „tato povinnost“ vyplývá z čl. 3 rozhodčího nálezu, který navazuje na jeho čl. 1, přičemž zdůrazňuje, že rozhodčí nález „uvedené povinnosti“, které vznikly již na základě „Jednomyslné dohody uzavřené mezi oprávněným a povinným“, a kterou povinný nesplnil, pouze deklaruje. Dále dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že čl. V odst. 2 písm. b) Úmluvy nesprávně vyložily a aplikovaly a že odvolací soud se nevypořádal ani s jeho námitkou, z jakého důvodu se předmětný rozhodčí nález příčí veřejnému pořádku a nemůže být proto na území ČR uznán a vykonán. V této souvislosti odkazuje na výklad pojmu „rozpor s veřejným pořádkem“, podaný v rozhodnutí publikovaném pod R 26/87 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a je přesvědčen o tom, že by nařízením exekuce v části, v níž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, nemohlo dojít k rozporu s právním řádem a veřejným pořádkem ČR. Oprávněný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti a materiální nevykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu (§ 39 a násl. exekučního řádu), aniž se však v tomto směru zabývá otázkou zásadního právního významu napadeného výroku rozhodnutí krajského soudu. Podle jeho názoru obsahuje návrh na nařízení exekuce všechny náležitosti stanovené zákonem, a měl-li odvolací soud zato, že tomu tak není, byl povinen jej vyzvat k opravě a doplnění návrhu a poučit jej, jak má opravu a doplnění provést, což však v daném případě neučinil. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo v napadeném výroku zrušeno a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Správce konkursní podstaty povinného (úpadce) ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání uvedl, že důvody, pro něž byl výkon předmětného rozhodčího nálezu odepřen, považuje za správné. Dále poukázal na to, že exekuce je nerealizovatelná, neboť v řízení mezi správcem konkursní podstaty úpadce M. a.s. (který nemovitý a částečně movitý majetek nabyl od společnosti L., a.s.) a mezi ním, jako správcem konkursní podstaty povinného, o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadce M. a.s., dospěl soud k závěru, že majetek náleží do konkursní podstaty úpadce M., a.s., a to z důvodu, že převod majetku mezi M., a.s., a povinným posoudil jako neplatný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se v uvedeném rozsahu nejprve zabýval přípustností dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu - o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel - kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí - tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl - je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Oprávněný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má - pokud jde o posouzení materiální (ne)vykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu - po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle čl. III Úmluvy uzná každý smluvní stát rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde je nález uplatňován. Těmito předpisy jsou občanský soudní řád a exekuční řád.

Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.

Podle § 37 odst. 2 exekučního řádu oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.

Podle § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu exekučním titulem je vykonatelný rozhodčí nález.

Jak starší (srov. zhodnocení uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21, str. 160/498 a zprávu uveřejněnou v téže Sbírce, č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27, str. 130/318), tak současná (viz usnesení uveřejněné v téže Sbírce, č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4, str. 14/44) judikatura zdůrazňuje, že nezbytným předpokladem pro nařízení exekuce je, aby práva a jim odpovídající povinnosti byly ve vykonávaném rozhodnutí či jiném titulu určeny přesným a nepochybným způsobem. Soudní praxe také formulovala a vysvětlila závěr, že není-li možné dovodit z rozhodnutí náležitosti materiální vykonatelnosti podle § 261a odst. 1 o. s. ř. ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti či ke způsobu exekuce, nelze takové rozhodnutí vykonat; soud návrh na nařízení jeho výkonu zamítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2004, pod poř. č. 183). Tomu odpovídající závěr dovodila také literatura (Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde. Praha 2004, str. 72, 310), jestliže zdůraznila, že z povahy exekučního řízení plyne, že - z hlediska požadavku materiální vykonatelnosti titulu chybějící - okolnosti soud v exekučním řízení již zásadně zjišťovat nemůže, a že tedy v exekučním řízení není přípustné titul navržený k exekuci o tyto okolnosti doplňovat, a to ani rešeršemi do nalézacího řízení, ani (až na výjimky) k příslušnému právnímu předpisu, natožpak tyto okolnosti zjišťovat dokazováním. To, co má povinný plnit, musí korespondovat s těmi způsoby exekuce, které jakožto přípustné předjímá ustanovení § 59 exekučního řádu (str. 101 uvedené publikace).

Závěr o nevykonatelnosti téhož rozhodčího nálezu vydaného dne 30. 12. 2004 rozhodčím soudem ve S., jenž obsahuje tzv. konečný nález [v jehož bodě 1. rozhodčí soud „tímto prohlašuje, že společnost F. má právo na přednostní zajišťovací nárok k aktivům společnosti L. a k veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu zjištěnému k 15. srpnu 2001 a že nárok existuje až do doby, kdy bude půjčka ve výši 204.170.000,- Kč společně s šestiprocentním (6%) ročním úrokem splatným a vypočítaným v první den každého kalendářního měsíce každého roku od 10. srpna 2002 (včetně) do data úplného uhrazení (včetně) splacena v plné výši“, a v bodě 2. rozhodčí soud „tímto nařizuje správci konkurzní podstaty společnosti M. a správci konkurzní podstaty LZ poskytnout společnosti F. okamžitě po vydání konečného nálezu právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L. a veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu zjištěnému v souladu s prohlášením v bodě 1. výše“] v uvedených bodech, učinil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1214/2007, jímž v exekučním řízení oprávněného F. P. S. Ltd., proti povinnému Ing. P. H., CSc., správci konkursní podstaty úpadce M. – A. a.s., vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 2425/2005, odmítl dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2006, č. j. 20 Co 663/2005 - 25, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2005, č. j. 69 Nc 2425/2005 - 13, kterým byl zamítnut návrh oprávněného, jímž požadoval nařízení exekuce označeného rozhodčího nálezu k vymožení povinnosti:

vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce M. – A. a.s., který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s., včetně toho, který byl případně prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zcizen od 15. srpna 2001, včetně majetku, který byl prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zlikvidován od 30. ledna 2004,

- poskytnout oprávněnému právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L., a.s., a k veškerému jmění povinného jakékoli povahy a druhu, tj. k vymožení povinnosti uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví společnosti L. a.s., a který je nyní ve vlastnictví úpadce – M. – A. a.s., a k vymožení povinnosti uhradit pověřenému exekutorovi a oprávněnému k rukám jejího právního zástupce JUDr. J. T. náklady exekuce.

V odůvodnění citovaného usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1214/2007, Nejvyšší soud uvedl, že shora uvedeným kritériím (požadavkům na určitost návrhu) neodpovídá dikce užitá v podkladovém rozhodčím nálezu, je-li v bodě 2. jeho konečného nálezu správci konkurzní podstaty „nařízeno poskytnout oprávněnému ….. právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L. a.s. a veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu…“, přičemž na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že v tzv. petitu návrhu (bod V, písm. b/, na č. l. 4) na nařízení exekuce oprávněná onu povinnost „poskytnout oprávněnému právo přednostního zajišťovacího nároku …..“ dále vymezila jako „povinnost uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s., a který je nyní ve vlastnictví úpadce - společnosti M. – A. a.s.“. Nejvyšší soud proto uzavřel, že závěr odvolacího soudu o nedostatku materiální vykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu je v souladu s dosavadní judikaturou. Dále v tomto rozhodnutí uvedl, že navrhuje-li oprávněná dále nařízení exekuce „k vymožení povinnosti vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce …..“ (viz bod V, písm. a/ návrhu), nemá návrh v této části oporu v titulu, jelikož rozhodčí nález - stanovící v bodě 3. konečného nálezu pouze to, že „oprávněný má nárok na vykázání aktiv L.…..“ žádnou povinnost k „vydání úplného soupisu veškerého majetku úpadce“ neobsahuje. I z tohoto důvodu je - v konečném důsledku - závěr odvolacího soudu, že rozhodčí nález „nemůže být řádným titulem vůči správci konkurzní podstaty podle navrhovaného výroku II písm. a) i b) návrhu oprávněné“ (jinak řečeno, že zde tedy je důvod k zamítnutí návrhu) správný, v souladu se soudní praxí i literaturou (občanský soudní řád. Komentář. II díl. 7. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006. s 1437, vysvětl. 1.). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci.

Přípustnost dovolání v dané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatele, že „uvedené povinnosti“ vznikly již na základě „Jednomyslné dohody uzavřené mezi oprávněným a povinným“, kterou povinný nesplnil, a že konečný rozhodčí nález tyto povinnosti pouze deklaruje, neboť oprávněný v dané věci nenavrhl exekuci na základě zmíněné „Jednomyslné dohody uzavřené mezi oprávněným a povinným“, nýbrž se domáhá nařízení exekuce předmětného rozhodčího nálezu.

Protože již z těchto důvodů bylo třeba návrh na nařízení exekuce zamítnout, Nejvyšší soud - aniž se zabýval posouzením věci z hlediska dovolatelem zpochybněné otázky správnosti výkladu a použití ustanovení Čl. V odst. 2 písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, publikované ve Sbírce zákonů ČR pod č. 74/1959 Sb. - dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2006 pod poř. č. 48).

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, povinný tedy má podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 625,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, vyčíslená podle § 12 odst. 1 písm. a/ bod 3., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1, § 15 a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení povinného ve výši 925,- Kč je oprávněný povinen zaplatit k rukám advokáta, který povinného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 16. December 2009