JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 3105/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Ištvánka v exekuční věci oprávněné E., a. s. v likvidaci, proti povinné M. K. – F., zastoupené advokátem, pro 2.315.181,33 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 6062/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2005, č.j. 62 Co 482/2004-27, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 10. 5. 2004, č.j. 38 Nc 6062/2004-6, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil podle seznamu přihlášených pohledávek ze dne 20. 4. 2004 k vymožení (v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 87/94 neuspokojené) pohledávky 2.315.181,33 Kč na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. I. R., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny; námitku promlčení, kterou povinná v odvolání uplatnila, hodnotil jako neopodstatněnou (uzavřel, že desetiletá lhůta, v níž nejpozději lze exekuční titul /zde seznam přihlášených pohledávek/ vykonat, běží od právní moci usnesení, kterým byl konkurs zrušen, tj. od 2. 6. 2000).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž prosazuje názor, že pro nařízení exekuce je rozhodující i ta skutečnost, že vymáhaná pohledávka není promlčena. V projednávané věci – argumentuje dovolatelka – začala promlčecí doba běžet 25. 3. 1993 (splatností dluhu), takže uplynutím deseti let se právo ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. promlčelo (exekuční řízení bylo zahájeno 4. 5. 2004).

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (viz čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze proto odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Otázka, kterou dovolatelka v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nabídla k přezkumu (zda pohledávka, jejíž nucené vydobytí oprávněná požaduje, je promlčena), shora uvedené znaky zjevně nesplňuje; vychází totiž z nesprávného předpokladu, jenž věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce spojuje s promlčením vymáhaného práva.

Soudní praxe – po desítky let ustálená – dovodila, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/). K předpokladům nařízení exekuce nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení exekuce předchází, zabývat nemůže. Právní praxe sice vyslovila též názor, že v těch výjimečných případech, kdy by povinný k tomu měl příležitost a námitku promlčení vznesl ještě před nařízením exekuce, lze připustit, aby soud návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí, obdobně jako při prekluzi práva, pozbylo způsobilosti být titulem (uplatnil se zde argument, že nařízení výkonu, který by bylo třeba ihned zastavit /byť i bez návrhu/, „neodpovídá zákonu,“ srov. JUDr. Kurka, JUDr. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 307); o takový případ však v souzené věci nejde. Je tomu jednak proto, že námitku promlčení vznesla povinná teprve v odvolacím řízení, tedy poté, co soud prvního stupně exekuci nařídil, a jednak proto, že k tomu, aby učinil právní závěr, zda je právo promlčeno, musí soud učinit příslušná skutková zjištění, tedy provést dokazování, k čemuž je ovšem nutno nařídit jednání. To však soudu pro rozhodování o nařízení exekuce občanský soudní řád nepředepisuje (k tomu srov. § 253).

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

K návrhu na vstup nabyvatele práva do řízení ze dne 25. 7. 2005 dovolací soud poznamenává, že ustanovení § 107a o.s.ř. se v řízení u dovolacího soudu neuplatní (srov. § 243c odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2006

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. July 2006