JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 3065/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněných A) K. J. a B) I. J., zastoupených advokátem proti povinným 1) V. B. a 2) V. B., zastoupeným advokátem, o vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 14 Nc 9550/2003, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2004, č.j. 9 Co 567/2004-51, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 13. 5. 2004, č.j. 14 Nc 9550/2003-36, jímž okresní soud nařídil podle svého usnesení ze dne 22. 7. 1998, č.j. 9 C 46/94-19, exekuci vyklizením bytu a exekuci na majetek povinných (k vymožení nákladů exekuce) a jejím provedením pověřil JUDr. I. R., soudního exekutora. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nabízený byt je přiměřený bytu vyklizovanému, neboť je zajištěn na dobu neurčitou, nachází se ve stejné obci a má (stejně jako byt vyklizovaný) kuchyň a dvě obytné místnosti; povinnými zdůrazňovanou třetí obytnou místnost dosavadní byt nemá. Rozloha nabízeného bytu činí 32,7 m2, rozloha dosavadního bytu činí 35 m2; podlahová plocha vedlejších místností je v náhradním bytě o 1,4 m2 větší. Na rozdíl od dosavadního bytu má náhradní byt samostatné WC a navíc též balkón. Čisté nájemné u dosavadního bytu činilo v naposledy doloženém období (1994) 380,- Kč, nájemné v náhradním bytě v září 2003 činilo 885,- Kč; rozdíl je důsledkem postupné regulace nájemného v mezidobí.

V dovolání namítají povinní, že k porovnání obou bytů nebyly provedeny další důkazy, zejména ohledání na místě samém. Přitom mají k dispozici od Správy majetku města D. k dosavadnímu bytu dva rozdílné identifikační listy, z nichž jeden uvádí výměru 35 m2 a druhý 51 m2; z posledně uvedené plochy jim byl vypočten nájem, který dosud platí. Jsou přesvědčeni, že nabízený byt není přiměřený jejich dosavadnímu bytu. V advokátem sepsaném dovolání podaném u soudu dne 2. 9. 2005 pak povinní dále namítají, že místnost v dosavadním bytě označená jako „komora“ je fakticky užívána jako dětský pokoj a požadavky obytné místnosti nesplňuje jen pro svou malou výměru. Odpovídajícím bytem by proto byl byt s další místností použitelnou jako dětský pokoj, nebo byt 3 + 1. Smírem byl povinným přiznán přiměřený náhradní byt „odpovídající kvalitou a rozměry bytu dosavadnímu“, nikoli tedy pouze přiměřený náhradní byt ve smyslu § 712 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), z nějž soudy obou stupňů vycházely. Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávnění navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, jenž poskytoval povinným stále další a další lhůty k odstranění nedostatku povinného zastoupení advokátem a k odstranění vad dovolání; ustanovení občanského soudního řádu o lhůtách k těmto úkonům se tak zcela míjejí účinkem. Dovolání považují za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí neshledávají zásadně významným po právní stránce; přiměřenost náhradního bytu byla posouzena v souladu se stávající judikaturou.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, jehož právním názorem by byl soud prvního stupně vázán, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Povinní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesli, a ani hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Ustanovení § 343 odst. 1 o.s.ř. činí (zde ve spojení s ustanovením § 712 odst. 2, věta druhá, obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění přiměřeného náhradního bytu, jenž je definován v § 712 odst. 2, větě druhé obč. zák., jako byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má nájemce vyklidit. Z této definice je třeba vycházet i v souzené věci (což také odvolací soud učinil), byť je povinnost byt vyklidit podle exekučního titulu (jak uvádějí samotní dovolatelé „odchylně od právní úpravy“) vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, který „bude odpovídat svou kvalitou i rozměry bytu, který dosud povinní užívají“, neboť formulace uvedená v něm totiž pouze jinými slovy vystihuje uvedený zákonný požadavek. Citované ustanovení je – co do právní konstrukce – právní normou s relativně neurčitě formulovanou hypotézou; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta kritéria, s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).

Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (umístění, rozloha, kvalita, vybavenost, finanční náročnost a doba, na kterou je byt zajištěn) se totiž zabýval a z těchto hledisek také naplnění pojmu přiměřeného náhradního bytu porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolateli hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu logického nebo věcného – závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání vést nemůže.

Námitkou, že k porovnání obou bytů neprovedl soud další potřebné důkazy, zejména ohledání na místě samém, uplatňují dovolatelé dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) být nemůže.

.

Není-li dovolání, v němž zůstal dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve skutečnosti pouze ohlášen, přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech vzniklých oprávněným v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. June 2006