JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 2971/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřínkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. A., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému C. T., a. s., zastoupenému advokátem, pro 265.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 E 554/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005, č.j. 29 Co 441/2005-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 4. 2005, č.j. 20 E 554/2003-76, kterým Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl návrhy na odložení a zastavení výkonu rozhodnutí (nařízeného k vydobytí pohledávky 265.000,- Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 27. 9. 2004, č.j. 20 E 554/2003-51). Předpoklady pro odklad provedení výkonu (§ 266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“) a pro zastavení výkonu (§ 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.) nejsou podle odvolacího soudu splněny. Pokud jde o věcnou legitimaci oprávněné, odkázal na důvody svého usnesení ze dne 30. 3. 2005, č.j. 29 Co 66/2005-71, jímž nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil, a ohledně námitky promlčení práva uzavřel, že promlčecí dobou ve smyslu ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. není – jak se mylně povinný domníval – čtyřletá, nýbrž desetiletá doba stanovená v § 408 odst. 1 obch. zák.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž – stejně jako v dovolání proti usnesení ze dne 30. 3. 2005, č.j. 29 Co 66/2005-71, kterým Krajský soud v Praze potvrdil nařízení výkonu rozhodnutí – brojí proti závěru o věcné legitimaci oprávněné (P., státní podnik v likvidaci, se podle něho nestal věřitelem vymáhané pohledávky, neboť smlouva o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu z 15. 11. 2001, kterou uzavřel s P. P., státním podnikem v likvidaci, je neplatná, a v rozporu se zákonem proběhla i dražba pohledávky 12. 6. 2002). To, že vymáhaná pohledávka s příslušenstvím není promlčena, kritice nepodrobil.

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc takových, které vykazují zásadní význam; dovolání je tudíž odůvodnitelné pouze ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. námitkou nesprávného právního posouzení věci, kterou dovolatel (nejen výslovně, ale i obsahově) užil. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Otázku, kterou dovolatel nabídl k přezkumu, shora uvedené znaky zjevně nesplňuje. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se jí zabýval v usnesení ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, jímž zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, č.j. 29 Co 66/2005-71.

Dovolání není přípustné proti měnícímu nebo potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o odkladu provedení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2004 pod č. 233).

Nejvyšší soud proto dovolání povinného odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinný na jejich náhradu právo nemá).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2006

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. July 2006