JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 2917/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné P. s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému F. n. m. Č. r. zastoupenému advokátem, pro 2.050.096.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1770/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2005, č.j. 35 Co 153/2005-256, takto :

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2005, č.j. 35 Co 153/2005-256, se v části, jíž bylo potvrzeno usnesení ze dne 22. 10. 2004, č.j. 5 Nc 1770/2004-212a, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil pro pohledávku 2.050.096.000,- Kč s 2 % úroky z prodlení od 29. 4. 2004 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení 15.295.943,27 Kč a exekuční náklady exekuci, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací městskému soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2005, č.j. 35 Co 153/2005-256, jíž bylo potvrzeno usnesení ze dne 22. 10. 2004, č.j. 5 Nc 1770/2004-212a, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 odložil provedení exekuce, se odmítá.

III. Dovolání proti části usnesení ze dne 20. 5. 2005, č.j. 35 Co 153/2005-256, jíž Městský soud v Praze nařídil exekuci pro částku 360.650,- Kč, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. 10. 2004, č.j. 5 Nc 1770/2004-212a, nařídil podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodci JUDr. P. K., JUDr. N. R., CSc., a Dr. et Mgr A. B., Dr.h.c., dne 29. 4. 2004 k vydobytí pohledávky 2.050.096.000,- Kč s 2 % úroky z prodlení od 29. 4. 2004 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 15.295.943,27 Kč exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. J. P., soudního exekutora. Provedení exekuce obvodní soud – s odkazem na ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), a ustanovení § 266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – odložil do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 38/2004.

Usnesením ze dne 20. 5. 2005, č.j. 35 Co 153/2005-256, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně „změnil“ jen ve výši vymáhaných nákladů předcházejícího řízení (ačkoli oprávněná požadovala 15.656.593,27 Kč, vyčíslil soud prvního stupně náklady toliko částkou 15.295.943,27 Kč) a jinak je potvrdil. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je vykonatelné, tudíž způsobilé být exekučním titulem (§ 40 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb.). Odložení vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 54 Cm 38/2004, nebrání podle odvolacího soudu tomu, aby exekuční soud – při současném odložení provedení exekuce do pravomocného skončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu – návrhu na její nařízení vyhověl. K námitce povinného, že rozhodčí nález již byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. 54 Cm 38/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 5 Cmo 33/2005, zrušen, odvolací soud uvedl, že určující je pro něj stav, jaký panoval v době, kdy o návrhu na nařízení exekuce rozhodoval soud prvního stupně.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oproti názoru odvolacího soudu prosazuje, že vyslovení odkladu vykonatelnosti exekučního titulu způsobuje, že „takové rozhodnutí nelze považovat za vykonatelné;“ proto je pojmově zcela vyloučeno, pokračuje dovolatel, aby na základě takového rozhodnutí mohla být – byť za současného odložení jejího provedení – nařízena exekuce. Vykonatelnost rozhodčího nálezu soud navíc odložil ještě před uplynutím lhůty k plnění povinnosti jím uložené, takže v době, kdy soud prvního stupně exekuci nařídil, tato lhůta neuplynula. Ke zrušení rozhodčího nálezu poté, co o věci rozhodl soud prvního stupně, měl podle dovolatele odvolací soud přihlédnout a návrh na nařízení exekuce zamítnout. Odvolacímu soudu dále vytýká, že překročil své oprávnění, když „změnil“ usnesení soudu prvního stupně v neprospěch povinného (odvolatele), aniž byly splněny podmínky ustanovení § 212 o.s.ř.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil k vydobytí pohledávky 2.050.096.000,- Kč s 2 % úroky z prodlení od 29. 4. 2004 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 15.295.943,27 Kč a exekučních nákladů exekuci, je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ten je dán tím, že otázku předpokladů nařízení exekuce z hlediska existence exekučního titulu vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (a to i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález.

V odvolacím řízení v exekučních věcech lze podle § 254 odst. 4 o.s.ř. a § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. uvádět nové skutečnosti, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně; odvolací soud k nim však nemůže přihlížet, aniž se jich dovolal účastník řízení (§ 212a odst. 3 o.s.ř.). V projednávané věci povinný doplnil odvolání tvrzením, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. 54 Cm 38/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 5 Cmo 33/2005, byl rozhodčí nález zrušen.

S právním názorem odvolacího soudu, že pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době, kdy o návrhu na nařízení exekuce rozhodoval soud prvního stupně, a že tudíž (případné) zrušení exekučního titulu poté, co exekuce byla nařízena, je pro rozhodování o odvolání bez významu, se nelze ztotožnit.

V usneseních ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2273/2005, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 153/2006, a ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1413/2006, Nejvyšší soud vysvětlil, že zrušením exekuční titul pozbývá vykonatelnosti a přestává být způsobilým podkladem exekuce. Jelikož vykonatelnost je třeba zkoumat již ve stadiu nařízení exekuce (srov. § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), pak pozbyl-li exekuční titul vykonatelnosti (tím, že byl pravomocně zrušen) po podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, je odvolací soud povolán z takové skutečnosti vyvodit důsledky. I když je zrušení exekučního titulu po nařízení exekuce typicky důvodem k jejímu zastavení podle § 268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nelze mechanicky dovozovat, že by odvolací soud v řízení o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nemohl ono zrušení titulu promítnout do svého rozhodování tak, že usnesení soudu prvního stupně změní a návrh na nařízení exekuce zamítne (nařízení exekuce, kterou by bylo třeba ihned zastavit, by neodpovídalo účelu tohoto vynucovacího procesněprávního institutu ani celkové právní úpravě provedené částí šestou občanského soudního řádu).

Při řešení otázky, ve kterém stadiu řízení je třeba zohlednit pozbytí vykonatelnosti exekučního titulu, jsou použitelná ustanovení § 154 odst. 1 a § 167 odst. 2 o.s.ř., a to i v odvolacím řízení (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1413/2006).

Odlišné právní posouzení, k němuž v dané věci dospěl odvolací soud, tedy správné není a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn po právu; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Za otázku, která (oproti očekávání dovolatele) kritéria ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 3 o.s.ř. nesplňuje, je nezbytné označit otázku týkající se důsledků odkladu vykonatelnosti exekučního titulu, o němž rozhodl soud, do exekučních poměrů, tj. – v daném případě – význam takového rozhodnutí při posuzování vykonatelnosti exekučního titulu (zde rozhodčího nálezu) jako jednoho z věcných předpokladů nařízení exekuce. Odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí, na níž dovolací soud nehodlá nic měnit.

Podkladovým rozhodnutím v projednávané věci je rozhodčí nález ze dne 29. 4. 2004, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Ustanovení § 32 odst. 2, věty druhé, zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, umožňuje soudu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu jeho vykonatelnost odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma (vykonatelnost rozhodčího nálezu ze dne 29. 4. 2004 odložil Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 54 Cm 38/2004, a to do právní moci rozhodnutí o žalobě o zrušení uvedeného rozhodčího nálezu).

Soudní praxe a teorie (viz Kurka V., Drápal L. : Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 345-348) je jednotná v tom, že povolení odkladu vykonatelnosti exekučního titulu před zahájením exekučního řízení nebo po jeho zahájení nebrání nařízení exekuce (obdobně není důvodem zastavení exekuce, pokud odklad vykonatelnosti byl povolen po nařízení exekuce). Soud tedy exekuci nařídí a současně její provedení podle ustanovení § 266 odst. 2 o.s.ř. odloží až do pravomocného skončení příslušného řízení (zde řízení o zrušení rozhodčího nálezu). Stejné závěry se ostatně uplatní v případech, na něž dopadají ustanovení § 164, § 235c, § 243, § 248 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ustanovení § 235g o.s.ř., kdy odklad vykonatelnosti nastává ex lege. Vyslovení (nařízení) odkladu vykonatelnosti exekučního titulu je tedy pouze důvodem odložení provedení exekuce; odtud plyne závěr, který odvolací soud důsledně respektoval, že odklad vykonatelnosti neznamená, že rozhodnutí, jež kvalitu vykonatelnosti dříve nabylo, ji tím naopak pozbylo.

Dovolání proti výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně odložil provedení exekuce, není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn – ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b/ o.s.ř. – dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o.s.ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit kasací napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2000 pod č. 138, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 553/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2001 pod č. 28).

Dovolateli rozhodnutím, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo provedení exekuce odloženo, újma nevznikla; jeho situace se naopak zlepšila, protože pohledávka s příslušenstvím nebude po stanovenou dobu vymáhána.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. b/ o.s.ř. odmítl.

Dovolání proti výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud „změnil“ usnesení soudu prvního stupně tak, že „náklady předcházejícího řízení činí částku 15.656.593,27 Kč,“ není rovněž přípustné.

Jak bylo uvedeno výše, odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně i co do příslušenství jistiny, tj. (také) v nařízení exekuce pro vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 15.295.943,27 Kč. Tím, že tyto náklady vyčíslil částkou 15.656.593,27 Kč, rozhodnutí soudu prvního stupně ve skutečnosti nezměnil (ve smyslu § 220 o.s.ř.), nýbrž sám nařídil exekuci i pro vymožení částky 360.650,- Kč, kterou oprávněná jako příslušenství návrhem požadovala. Ustanovení § 237 odst. 1 ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, § 239 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. však dovolání proti takovým rozhodnutím, jež odvolací soud vydal (porušuje zásadu dvouinstančnosti), nepřipouštějí. K vadám řízení dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v případě daného výroku splněn není (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání – pokud směřovalo proti výroku, jímž odvolací soud nařídil exekuci i pro vymožení částky 360.650,- Kč – odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2006

JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 30. August 2006