JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 2894/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného CZ F., o. d., zastoupeného advokátkou, proti povinnému J. N., pro 150.979,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 4957/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 2. 2005, č.j. 12 Co 536/2004-53, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 2. 2005, č.j. 12 Co 536/2004-53, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze 14. 6. 2004, č.j. 8 Nc 4957/2003-38, okresní soud zamítl návrh na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením povinného, že v mezidobí od vydání podkladového platebního rozkazu z 9. 10. 2000 do zahájení exekučního řízení (28. 5. 2003) smlouvou z 28. 12. 2001 prodal svůj podnik, takže povinnost převzít jeho závazky související s podnikem přešla na kupující společnost PSB a. s. se sídlem v B., M. 15. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil závěrem, že povinný, jehož zavazuje vykonávaný titul (jako dlužníka) a proti němuž také směřuje návrh na nařízení exekuce, podle § 477 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) jako prodávající ručí za splnění převedených závazků, a že „se oprávněný může po právu proti němu“ (nyní jako proti ručiteli) „domáhat exekuce k vymožení těchto závazků i na základě dříve vydaného exekučního titulu“.

K odvolání povinného krajský soud napadeným (v záhlaví označeným) usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že exekuci zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že uzavřením smlouvy o prodeji podniku došlo ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. k přechodu vymáhané povinnosti (závazku povinného vůči oprávněnému) na kupujícího, kterážto „skutečnost způsobuje v konečném důsledku nepřípustnost dalšího vedení exekuce proti povinnému ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.“. Podle odvolacího soudu si věřitel musí pro možnost nuceného vymáhání pohledávky, nedojde-li k jejímu dobrovolnému uspokojení dlužníkem ani ručitelem, opatřit samostatný exekuční titul jak proti dlužníku, tak proti ručiteli (případně titul zavazující k plnění oba tyto subjekty); jen na podkladě exekučního titulu zavazujícího k plnění dlužníka se věřitel, dovozuje (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud, nemůže domáhat nuceného uspokojení pohledávky také ve vztahu k ručiteli.

V dovolání oprávněný namítá nesprávné posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje zejména v kvalifikaci smlouvy o prodeji podniku jako platné, a v důsledku toho pak posouzení přechodu závazků povinného na nabyvatele (kupujícího) jako perfektního a prokázaného. V daném případě byly smlouvou o prodeji podniku převzaty dluhy řádově ve stovkách tisíc korun českých za úplatu pouze 1.000,- Sk (cena hmotného i nehmotného majetku byla po 100 % odpise stanovena částkou 0,- Kč, výše pohledávek částkou 611.989,40 Kč a výše dluhů 3.717.675,80 Kč, jak vyplývá z příloh 1-3 smlouvy /č.l. 11-16/), došlo tedy ke zneužití institutu smlouvy o prodeji podniku, směřujícímu ke znemožnění uspokojení nároků věřitelů. Povinný namísto toho, aby se společností PSB a.s. uzavřel dohodu o převzetí dluhu, účelově zneužil institutu smlouvy o prodeji podniku, vědom si toho, že k převodu závazků nebude nutný souhlas věřitelů. Tímto jednáním se ve svém důsledku dopustil obcházení zákona, jakož i jednání příčícího se dobrým mravům a odporujícího ustáleným obchodním zvyklostem. Vzhledem k tomu měla být smlouva o prodeji podniku posouzena jako neplatný právní úkon, z něhož měl být dovozen závěr, že k přechodu závazků nedošlo. Oprávněný se o prodeji dověděl teprve ze sdělení právní zástupkyně povinného dne 3. 2. 2004, tedy po nařízení exekuce, jelikož kupující mu – v rozporu s ustanovením § 477 odst. 4 obch. zák. – převzetí závazků neoznámil a povinný přechod závazků odůvodněný smlouvou o prodeji podniku nenamítal ani v předchozím vykonávacím řízení sp. zn. 14 E 1307/2002 ani ve stadiu nařízení nynější exekuce. Oprávněný již k výzvě soudu v podání na č.l. 28 a při jednání u soudu prvního stupně (č.l. 36) uvedl, že kupující je společností, která (jako pouze fiktivní subjekt) nemá reálný majetek, pouze zničený tovární areál v B. pod B., v obchodním rejstříku má zapsáno vysoké jmění, její akcie jsou však zcela neobchodovatelné; nevyvíjí jakoukoli podnikatelskou aktivitu, zaměřuje se především na uzavírání smluv o prodeji podniku fyzických osob za úplatu 1.000,- Sk, převzetí závazků věřitelům neoznamuje, dluhy neplatí a s jejími statutárními zástupci, z nichž někteří žijí v romské osadě, takže jim ani nelze doručit poštu, se nelze kontaktovat.

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu (primární, byť explicitně nevyslovený) právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o prodeji podniku je – a to i z hlediska námitek uplatněných oprávněným před soudem prvního stupně – platná, a z toho pak vyvozený právní závěr další, že totiž povinný smlouvou o prodeji podniku prokázal přechod závazků ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 exekučního řádu, takže exekuci nařízenou proti němu je nutno zastavit.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

V usnesení z 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, Nejvyšší soud formuloval závěr, že ustanovení § 256 o.s.ř. upravuje pouze formální stránku průkazu přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit, že však soud není zbaven povinnosti zabývat se tím, zda oprávněnému skutečně věcná legitimace svědčí. I když toto rozhodnutí Nejvyšší soud vydal k dovolání povinného namítajícího (při nařízení exekuce) nedostatek aktivní věcné legitimace (procesně) oprávněného, jejž povinný dovozoval z neplatnosti smlouvy, kterou oprávněný prokazoval, že na něj přešlo právo ze subjektu, jemuž svědčil exekuční titul, lze uvedený závěr aplikovat i v souzené věci (kdy naopak jde o dovolání oprávněného v řízení o zastavení exekuce). V té totiž subjekt, jemuž z vykonávaného exekučního titulu plyne povinnost, tvrdí, že už (v důsledku smlouvy, jíž svůj podnik prodal třetí osobě) není věcně pasivně legitimován, jelikož jeho závazky přešly podle § 476 odst. 1 obch. zák. na kupujícího. Oprávněný pak (obdobně jako povinný ve výše citované věci sp. zn. 20 Cdo 969/2006) namítá neplatnost takové smlouvy a dokládá ji samotným obsahem jejím i k ní přiložených listin, z nichž vyplývá, že podnik s aktivy 611.989,40 Kč a pasivy 3.717.675,80 Kč měl být prodán za kupní cenu 1.000,- Sk. Měl-li odvolací soud k dispozici tyto listiny doplněné dalšími tvrzeními oprávněného z jeho písemného podání ze 14. 4. 2004 (č.l. 28) a z jednání ze 14. 6. 2004 (č.l. 36), měl povinného (při zachování pravidel úplné apelace, jimiž je ovládáno odvolací exekuční řízení) poučit o tom, že důkazní břemeno stran průkazu – skutečného – přechodu vymáhané povinnosti na třetí subjekt spočívá na něm, a že je tudíž s ohledem na obsah spisu (zejména samotné smlouvy o prodeji podniku) jeho povinností nabídnout soudu důkazy, jimiž by (takto podloženou) námitku neplatnosti této smlouvy vyvrátil. Protože tak odvolací soud neučinil a spokojil se pouze s přednesem povinného (jenž se k odvolacímu jednání nedostavil a u soudu prvního stupně pouze uvedl, že nevěděl, že se „toto“, totiž otázka platnosti smlouvy, „bude dnes řešit“, a že se k tomu musí vyjádřit jeho právní zástupkyně), a protože otázku přechodu povinnosti zkoumal pouze z (formálního) pohledu, zda byl prokázán k tomu způsobilou (tj. veřejnou) listinou, aniž se přitom zabýval namítanou neplatností úkonu v ní zachyceného, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Protože k takové vadě je soud povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna, tedy z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), Nejvyšší soud, aniž se musel zabývat dalšími argumenty uplatněnými v dovolání (z nichž ten, který pasivní legitimaci povinného dovozuje z ustanovení § 477 odst. 3 obch. zák., je zjevně nedůvodný), napadené rozhodnutí podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).

V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. September 2006