JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 2873/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně CH., a.s., proti žalovanému A. T., o zaplacení částky 32.660,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 74/97, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2000, č. j. 9 Co 7/2000-41, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce, advokáta.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením městský soud odmítl jako nepřípustné odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 25. března 1999, č. j. 19 C 74/97-15, jímž ho Okresní soud v Ústí nad Labem zavázal k zaplacení částky 32.660,90 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, jímž namítá, že svou neúčast u jednání nařízeného na 25. března 1999 (odůvodněnou pracovní neschopností) telefonicky omluvil a že příslušná pracovnice soudu mu „…potvrdila, že omluvu akceptuje." Jestliže okresní soud přes tuto omluvu jednal a vydal rozsudek pro zmeškání a jestliže pak krajský soud odvolání proti tomuto rozsudku pro nepřípustnost odmítl, „...došlo v řízení k vadám, kterými mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem podle § 237, písm. f) o. s. ř."

Žalobkyně - posuzováno podle obsahu jejího podání ze dne 9. listopadu 2000 - navrhla zamítnutí dovolání.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. června 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.").

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) není důvodné.

Z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. ani tzv. jiné vady tvrzeny nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud nejprve námitkou, že žalovanému byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 21. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3-4, ročník 1993, pod poř. č. 25). Správnost vyslovené teze je ovšem podmíněna (jak se podává i v citovaném usnesení) tím, že ono pochybení soudu prvního stupně odvolací soud přehlédl a nevyvodil z něj důsledky (například zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 o. s. ř.), tedy tím, že ve výše uvedeném smyslu sám pochybil.

Jak však plyne z obsahu spisu, odvolací soud se otázkou splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, tj. i tím, zda se žalovaný nedostavil bez důvodné a včasné omluvy, zabýval a výslovně pak vyjádřil názor, že „…nebylo prokázáno, že by se odpůrce včas k jednání omluvil", a že i ostatní předpoklady pro vydání takového rozsudku byly splněny.

Námitka žalovaného, že svou neúčast při jednání včas omluvil - tj. že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání - je (hodnoceno podle obsahu) kritikou nesprávného právního posouzení. Úkolem dovolacího soudu bylo tedy posoudit, je-li dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Omluva jako procesní úkon - jímž účastník informuje soud o tom, že se nedostaví k jednání nebo jinému úkonu soudu, k němuž byl předvolán, a o důvodech, pro které tak nemůže učinit - je účinná (v tom smyslu, že se účastník vůbec omluvil) tím, že se dostane do sféry soudu (adresáta omluvy). Možnost uskutečnit omluvu i jiným způsobem než podáním podle § 42 odst. 1 věty první a odst. 3 o. s. ř., předjímá občanský soudní řád již tím, že v § 153b odst. 1 její (přípustnou) formu nevymezuje a podobné omezení se v praxi soudů standardně neuplatňuje ani při výkladu ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. (soudy běžně přijímají nejen omluvu učiněnou písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem, nýbrž i osobní omluvu dotčené osoby soudci a velmi často právě omluvu telefonickou). Není přitom významné, zda telefonickou omluvu přijal (převzal) a posléze písemně zaznamenal (vtělil do úředního záznamu) soudce, který věc projednává, jiný soudce, vyšší soudní úředník, soudní tajemník nebo pracovník soudní kanceláře (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdon 2068/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2001, pod poř. č. 10).

Protože z obsahu spisu neplyne, že žalovaný svou neúčast u jednání okresního soudu nařízeného na 25. března 1999 telefonicky omluvil a že tuto omluvu přijala pracovnice „…která mu byla spojena ústřednou dle příslušného jednacího čísla 19C 74/97…", Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 21. února 2001, č. j. 20 Cdo 2873/2000-56, vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů označil pro tato tvrzení důkazy (§243a odst. 2 o. s. ř.); přitom ho poučil, že neučiní-li tak, vystavuje se nebezpečí, že dovolací soud bude otázku existence omluvy řešit jen na základě dosavadního obsahu spisu.

Žalovaný však žádné důkazy pro svá tvrzení o omluvě neoznačil.

Předpoklad, že se žalovaný nedostavil k prvnímu jednání, jež bylo ve věci nařízeno, bez včasné omluvy, musí být splněn v době, kdy soud rozhoduje o vydání rozsudku pro zmeškání. Pro posouzení, zda bylo možné o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, je rozhodující stav, jaký tu byl v době, kdy byl rozsudek pro zmeškání vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1027/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 1997, pod poř. č. 92).

Ze skutečnosti, že úřední záznam o telefonické omluvě se ve spise nenachází, pak - při absenci jakéhokoli důkazu, jímž by dovolatel svá tvrzení o omluvě doložil - vyplývá, že soud prvního stupně ke dni vydání rozsudku pro zmeškání informaci o existenci omluvy neměl. Jestliže tedy odvolání - s odůvodněním, že žalovaný svou neúčast u prvního jednání včas neomluvil, tj. že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání - odmítl, je jeho právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. správné.

Protože se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst.1 věta první o. s. ř.) - usnesením podle ustanovení § 243b odst. 1 věty první, odst. 5 o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalobkyně, jejíž náklady tohoto řízení spočívají v částce 1.575,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§ 1 odst. 2, § 7, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 citované vyhlášky.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 11. dubna 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. April 2001