JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 2746/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Celního úřadu T., proti povinnému P. U., zastoupenému advokátem, pro 198.649,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 E 193/2000, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č.j. 13 Co 108/2005-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 3. 2000, č.j. 35 E 193/2000-3, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil podle rozhodnutí Celního úřadu R. z 9. 12. 1994, č.j. 1278/N (platebního výměru na celní dluh č. 2027/T), ve spojení s rozhodnutím Oblastního celního úřadu R. z 1. 11. 1995, č.j. 5216-0/95, jímž bylo odvolání povinného zamítnuto pro opožděnost, k vydobytí pohledávky 198.649,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a povinného zavázal k zaplacení soudního poplatku. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že exekuční titul je (formálně) vykonatelný (§ 251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Z doručenky založené ve spisu celního úřadu zjistil, že zásilka byla 13. 12. 1994 uložena u pošty a povinný jako její adresát byl o uložení vyrozuměn; třetí den po uložení došlo k fikci doručení písemnosti, takže vykonávané rozhodnutí nabylo 3. 1. 1995 právní moci (§ 24 odst. 1, 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“). Jelikož povinný neprokázal, že se v prosinci 1994 v místě svého bydliště (P.), kam mu byla zásilka doručována, nezdržoval, vycházel odvolací soud z údaje na doručence (že tomu tak bylo); tvrzení (podložené listinou), že se z místa bydliště odstěhoval až v květnu 1995, je bezcenné, stejně jako okolnosti doručování výzvy z 21. 6. 1995, která povahu rozhodnutí nemá, a doručování rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání pro opožděnost.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že celní řízení bylo zahájeno se subjektem, „jehož označení v celní průvodce nevypovídá nic o tom, jestli se jedná o právnickou či fyzickou osobu, zda uvedená adresa je sídlem společnosti, místem podnikání či trvalým bydlištěm uvedené osoby.“ Zboží do České republiky dovezl P. B., takže deklarantem „nemusela být fyzická osoba,“ konkrétně povinný. Rozhodnutí z 9. 12. 1994, argumentuje dále dovolatel, „mu nebylo doručeno do vlastních rukou právě z toho důvodu, že došlo k záměně osob, kterým byla korespondence z celního úřadu doručována.“ Zásadní právní význam rozhodnutí pak dovolatel spatřuje v řešení otázky, „zda-li je celní úřad dle ustanovení § 306 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb. povinen dlužníka k zaplacení nedoplatku vyzvat nebo zda to, jestli celní úřad dlužníka vyzve, je jen na jeho uvážení.“ Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. použít nelze (usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, nepředcházelo jeho dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí), je namístě zvažovat splnění předpokladů vymezených ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které přípustnost dovolání spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,

přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem je tedy jen důvod vyjádřený ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž – hodnoceno podle obsahu podání – dovolatel dovolání odůvodnil. Při přezkumu napadeného rozhodnutí, tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí (platební výměr) je vykonatelné, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že zásilka s platebním výměrem byla uložena, protože povinný nebyl zastižen, ačkoli se 13. 12. 1994 v místě doručení zdržoval (§ 24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.). Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Dovolatel ostatně – jak vyplývá z obsahu dovolání – šetření okolností rozhodných pro doručení podkladového titulu, popř. zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, kritice nepodrobil (za takovou nelze považovat opakující se tvrzení, že mu rozhodnutí z 9. 12. 1994 nebylo doručeno).

Otázka, kterou dovolatel výslovně formuloval, zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nemá; na jejím posouzení totiž rozhodnutí o věci samé nespočívá (odvolací soud se jí – správně – vůbec nezabýval).

K námitkám v dovolání vzneseným je třeba uvést, že Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená, že vytýkaná pochybení celního úřadu v řízení, jehož výsledkem bylo vydání platebního výměru, jsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu bezcenná.

Protože tedy, jak vyplývá z výše uvedeného, dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nelze, Nejvyšší soud – bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, jež by měla právo na jejich náhradu, žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2006

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. August 2006