JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 2681/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné J. obchodního družstva Ř., v likvidaci, zastoupené advokátem, proti povinné L. P., zastoupené advokátem, pro 32.480,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 6612/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, č.j. 12 Co 69/2004-37, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, č.j. 12 Co 69/2004-37, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 1. 7. 2003, č.j. Nc 6612/2003-7, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 nařídil podle svého rozsudku z 28. 4. 1999, sp. zn. 8 C 13/98, k vydobytí pohledávky 32.480,- Kč s 0,5 % úroky z prodlení od 12. 6. 1996 do zaplacení a náhrady nákladů předcházejícího řízení na majetek povinné exekuci, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Z nalézacího spisu odvolací soud zjistil, že povinná podala proti rozsudku, který je podkladem exekuce, a na němž byla vyznačena dnem 22. 6. 1999 právní moc, odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Za této situace odvolací soud uzavřel, že exekuční titul není dosud vykonatelný, takže není splněn jeden z předpokladů nařízení exekuce (§ 37 odst. 2, § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ex. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Prvnímu z dovolacích důvodů lze přiřadit argumentaci, podle níž mělo být v první řadě rozhodnuto o odvolání povinné proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. 8 C 13/98, a teprve poté mohl odvolací soud projednat a rozhodnout její odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Druhý dovolací důvod se vyčerpává oponenturou závěru o nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí jen na základě zjištění, že bylo napadeno odvoláním (v nalézacím řízení byl podle dovolatelky povinné ustanoven opatrovník, jemuž byl rozsudek řádně doručen). Obsahem dovolání byly i výtky proti nákladovému výroku napadeného usnesení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 ex. ř.), a je i důvodné.

Odvolací soud vycházel ze zjištění, jehož správnost nebyla v intencích ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř. zpochybněna, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 4. 1999, sp. zn. 8 C 13/98, který byl opatřen potvrzením o nabytí právní moci (vykonatelnosti), podala povinná odvolání.

Dovolatelka prostřednictvím důvodu vyjádřeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítá nesprávnost úvahy odvolacího soudu, že podání odvolání proti rozsudku vede bez dalšího k závěru o (formální) nevykonatelnosti exekučního titulu; s touto výtkou se dovolací soud ztotožňuje.

Již v usnesení ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 10/2005 pod č. 166, na jehož důvody dovolací soud odkazuje, Nejvyšší soud zdůraznil, že samotným důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nemůže být okolnost, že proti podkladovému rozhodnutí opatřenému doložkou vykonatelnosti bylo podáno odvolání; je tomu tak proto, že suspenzivní účinek odvolání nenastává vždy, ale jen za určitých předpokladů (srov. § 206 odst. 1 o.s.ř.). Stejný názor je obsažen např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1808/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 368/2005.

Odlišné právní posouzení, k němuž v dané věci dospěl odvolací soud, tedy správné není a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn po právu; Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky – napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Soud odvolací (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2006

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. July 2006