JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 210/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v P. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. K., státnímu podniku v likvidaci, který zanikl, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 211/98, o dovolání Okresního stavebního podniku, státní podnik, K. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2005, č. j. 27 Co 66/2005-226, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud poté, co byl jeho předcházejí rozsudek ze dne 17. října 2002, č. j. 27 Co 344/2002-160, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2004, č.j. 20 Cdo 723/2003-180, zrušen, a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení, dovoláním napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Odvolací soud dovodil, že žalovaný jakožto právní subjekt zanikl v souladu s ustanovením § 10 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku ve znění pozdějších předpisů, když vzal za nepochybné, že neexistuje žádný právní subjekt, který by vstoupil do jeho práv a povinností, o něž v předmětném řízení jde. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani souhlas Ministerstva pro místní rozvoj k tomu, aby procesní nástupnictví žalovaného v dané věci převzal dovolatel, neboť otázka procesního nástupnictví se řídí normami hmotného práva a nikoliv rozhodováním zakladatele. Došlo-li k zániku žalovaného jako právního subjektu bez procesního nástupce (dokončením likvidace a následným výmazem z obchodního rejstříku s účinky k 14. říjnu 2004), nezbylo odvolacímu soudu než postupem předpokládaným ustanovením § 107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. Nadto zdůraznil, že po právní moci předcházejícího rozsudku odvolacího soudu žalobce nemovitosti tvořící předmět uvedeného sporu převedl na třetí subjekt, jehož vlastnictví je ustanovením § 243d odst. 2 o.s.ř. chráněno, a předmět sporu již proto nelze považovat za majetek žalovaného.

Dovolatel - Okresní stavební podnik, státní podnik, K. v likvidaci - považuje se za právního nástupce žalovaného ve svém dovolání namítl, že názor odvolacího soudu, podle kterého došlo k zániku žalovaného bez právního nástupce, správným není, když likvidátor žalovaného rozhodl o procesním nástupnictví žalovaného a zakladatel s tímto postupem souhlasil. Je toho názoru, že v případě likvidace právnických osob musí být vždy v neskončených sporech určen právní nástupce, což se v daném případě také stalo. Pochybení odvolacího soudu spatřuje také ve způsobu doručování napadeného rozhodnutí, když toto mělo být - i přes zánik původního žalovaného - doručeno jeho právnímu zástupci, který „stále existuje“.

Dovolání by sice bylo se zřetelem k charakteru rozhodnutí, proti němuž směřuje, věcně přípustné podle ustanovení § 236 odst. 1 a § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., nebylo však podáno osobou k tomuto oprávněnou.

Podle ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. platí, že jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemřel-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší.

V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešly po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku zániku způsobilosti původního účastníka být účastníkem (srov. § 107 odst. 1 o.s.ř.). V úvahu tu připadají jak případy, kdy universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, a kdy tak sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna práva (tedy i procesní práva) svého právního předchůdce, tak i případy sukcese, kdy na základě zániku způsobilosti původního účastníka přejde na jeho sukcesora část předchůdcových práv a povinností. Vždy je nezbytným předpokladem procesního nástupnictví závěr o přechodu práv a povinností, jež jsou předmětem sporu, právě na nástupce.

Odvolací soud nepochybil, pokud v důsledku dokončení likvidace a následného výmazu žalovaného z obchodního rejstříku ke dni 14. říjnu 2004 (viz č. l. 204 spisu) při neexistenci subjektu, jenž by podle hmotněprávních ustanovení vstoupil do práv a povinností, o něž v řízení jde, s dovolatelem nenakládal jako s právním nástupcem původního žalovaného. Právní úprava procesního nástupnictví zakotvená v ustanovení § 107 o.s.ř. nemůže spojovat s rozhodnutím likvidátora o (jím určeném) procesním nástupci likvidovaného subjektu a jeho následným schválením zakladatelem ty následky, jež konstruuje a za způsob lege artis označuje dovolatel (stranou pozornosti tu dovolací soud ponechává, že podle obsahu spisu – viz čl. 200 - Ministerstvo pro místní rozvoj projevilo 7. září 2004 souhlas se závěrečnou zprávou likvidátora ze 6. září 2004 – čl. 197a-199, v níž však ničeho o konkrétním nástupci uvedeno není, vyjadřuje se jen, že „celá záležitost procesního nástupnictví je řešena návrhem Nejvyššímu soudu prostřednictvím právního zástupce“, přičemž takový návrh – týkající se dovolatele – byl učiněn podáním žalovaného ze dne 11. listopadu 2004, tedy ze dne doručení zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu zástupci, a došlým odvolacímu soudu dne 15. listopadu 2004, k němuž je připojeno nedatované zmocnění likvidátora právnímu zástupci již zaniklého žalovaného odkazující na blíže nespecifikovanou dohodu s Ministerstvem pro místní rozvoj o procesním nástupnictví dovolatele). Ani dovolatelem tvrzený a naznačovaný postup přechodu předmětného sporného práva nemá totiž oporu v platné právní úpravě. Původní žalovaný zjevně zanikl v důsledku ukončené likvidace a následného výmazu z obchodního rejstříku. Finalizaci procesu likvidace právnické osoby vedoucí k jejímu zániku jakožto právního subjektu nezbytně předchází úplné (v případě soudních sporů pravomocné) vypořádání všech majetkových vztahů zanikajícího subjektu, takže je již z povahy věci – logicky – vyloučeno „rozhodovat“ zakladatelem či likvidátorem společnosti o procesním nástupnictví ve sporu týkajícím se majetkové podstaty likvidovaného subjektu, jenž byl pravomocně ukončen (v neprospěch likvidovaného subjektu) a jenž představuje nezbytný předpoklad pro dokončení likvidace a následný výmaz z obchodního rejstříku. Nic ostatně nebránilo žalovanému vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu a až následně požádat o výmaz z obchodního rejstříku. Byly-li zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu (přesněji jeho závazností ve smyslu § 170 o.s.ř. – viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1985, Cpj 180/84, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č. 2-3, ročník 1985, pod č. 21, dle nějž u rozhodnutí, jímž se neukládá povinnost k plnění, se jeho vykonatelnost projevuje v tom, že výrok rozhodnutí musí být respektován těmi, pro něž je závazný) odstraněny účinky předchozího pravomocného deklaratorního rozhodnutí odvolacího soudu, nastaly podmínky pro obnovení likvidace ve smyslu § 75b zák. č. 513/1991 Sb.,obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů.

Nad rámec uvedeného pak dovolací soud uvádí, že další námitky dovolatele pojící se k nedoručení napadeného rozhodnutí žalovanému, který sice „de iure zanikl, avšak jeho právní zástupce stále existuje, takže se mělo doručovat alespoň jemu,“ je nepřípadná již pro samotný rozpor se zákonnou dikcí (srov. § 28 odst. 5 o.s.ř.).

Za situace, kdy dovolání podal toliko Okresní stavební podnik, státní podnik, K. v likvidaci, který nebyl účastníkem odvolacího řízení a kdy odvolací soud přiléhavě dovodil, že se nejedná o procesního nástupce žalovaného, muselo být dovolání odmítnuto, neboť bylo podáno někým, kdo k podání dovolání není oprávněn (srov. § 243b odst. 5, § 218 písm. b/ o.s.ř.). K dovolání dovolatele pak nebylo možno v dovolacím řízení přezkoumat správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pokud ten v rozporu se zmíněnou obchodněprávní úpravou rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil (viz Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michal Mazanec, 6. vydání 2003, C.H.BECK, str. 374-375).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.; účastníkům řízení, kteří by měli na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady (dle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. dubna 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 04. April 2006