JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 2/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Č. o. s., proti žalovaným 1/ Č. s. t. v., 2/ TJ Ž., 3/ Tělovýchovné jednotě S. TJ U., 4/ Tělovýchovné jednotě S. T., 5/ Tělovýchovné jednotě S. P., 6/ Tělovýchovné jednotě P. u K., 7/ Tělovýchovné jednotě O., 8/ Tělovýchovné jednotě K., 9/ Tělovýchovné jednotě S. K., 10/ Tělovýchovné jednotě TJ S. D., 11/ Tělovýchovné jednotě S. Č., 12/ Tělovýchovné jednotě S. B. u P., 13/ Tělovýchovné jednotě S. M., zastoupených advokátem, 14/ Tělovýchovné jednotě S., 15/ Tělocvičné jednotě S. S., 16/ TJ S. S., 17/ Tělocvičné jednotě S. R., 18/ Tělocvičné jednotě S. M. a 19/ Tělocvičné jednotě S. I., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 268/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.8.1999, č.j. 19 Co 648/97 - 91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18.8.1999, č.j. 19 Co 648/97 - 91, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 30.6.1997, č.j. 4 C 268 - 272, 274 - 277, 279 - 288/92 - 35, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně o žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. rozhodl tak, že žalobu o vydání nemovitostí (označených ve výroku) zamítl, když se s ním ztotožnil v závěru, že žalobkyně není ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku osobou oprávněnou. Shodně se soudem prvního stupně mínil, že je tomu tak proto, že žalobkyně ke kritickému 31.3.1948 dotčené nemovitosti nevlastnila, jelikož náležely původním sokolským tělocvičným jednotám v obcích. Odlišné právní názory pokládal odvolací soud za „zcela mylné, neboť přehlížejí jazykový i logický výklad termínu navrácení“, jehož smyslem je obnovit vlastnictví toho, kdo byl původním vlastníkem. Je spravedlivé, uvedl odvolací soud, aby předmětné nemovitosti mohli využívat lidé v daném místě a nikoli žalobkyně, „které nepatřily, nic na nich neudělala, a jejíž pracovníci zřejmě ani nikdy v obci nebyli“. Za nadbytečné pak pokládal posouzení dalších podmínek uplatněného nároku, zejména otázky, kdo je ve vztahu k němu osobou povinnou. Návrh žalobkyně, aby připustil dovolání, odvolací soud zamítl s tím, že zákon č. 173/1990 Sb. dává na otázku aktivní legitimace (žalobkyně) jednoznačnou (negativní) odpověď, a proto nejde o věc zásadního právního významu.

Ve včasném dovolání žalobkyně (zastoupena advokátem) namítla, že rozsudek odvolacího soudu v posouzení otázky, zda je oprávněnou osobou, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). V případě, že jde o majetková práva, jež původně patřila sokolským tělocvičným jednotám, které svou existenci neobnovily, jí (oproti názoru odvolacího soudu) aktivní legitimace svědčí, a tomu nasvědčuje jak judikatura Nejvyššího tak Ústavního soudu.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.”).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádné z těchto vad, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jelikož rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředchází rozsudek, jímž bylo rozhodnuto jinak, a který byl odvolacím soudem zrušen.

Poněvadž nepřichází v úvahu založení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. (odvolací soud tak výrokem neučinil), zbývá přípustnost dovolání posoudit již jen z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě – a toliko - pro posouzení otázek právních. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Pojem „zásadního významu po právní stránce“ podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

Se způsobilou (objektivně otevřenou přezkumu a současně dovolatelkou fakticky namítanou) otázkou její aktivní legitimace k uplatnění daného restitučního nároku se závěr o zásadním významu po právní stránce vskutku pojí, a to proto, že ji odvolací soud - jak bude doloženo - posoudil nesprávně, resp. v rozporu s právními názory, jež jsou vlastní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s, a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1).

Zákon č. 173/1990 Sb. v ustanovení § 2 jakož i zákon č. 232/1991 Sb. v ustanovení § 1 odst. 2 tedy užívají pro osobu oprávněnou - mají-li jí být sokolské subjekty - označení „Č. o. s.“, jež se identifikuje s označením této právnické osoby jako celku (od účinnosti změn a doplňků stanov, přijatých 30. a 31.1.1993, se sdružení označuje „Č. o. s.“). Mimo jakoukoli pochybnost tedy je, že subjektem oprávněným podle citovaných ustanovení zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. je Č. o. s. (sdružení).

K majetku, odňatému podle zákonů č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. S. t. j., je tedy oprávněnou osobou Č. o. s., které v tomto postavení může konkurovat jen obnovená s. t. j. jakožto její kvalifikovaná organizační jednotka, a jestliže ta svoji existenci neobnovila, je oprávněnou osobou Č. o. s., sdružení.

Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30.9.1996, sp. zn. 3 Cdon 1100/96, uveřejněném pod č. 28/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, a nemá důvod se od něj odchýlit ani v posuzované věci, byť odvolací soud má za to, že je „zcela mylný“. Shodně judikuje i soud Ústavní (viz kupř. odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. 19/97, na který odkázala dovolatelka).

Závěr odvolacího soudu, že dovolatelka naopak v dané věci osobou oprávněnou k navrácení majetkových práv není, tudíž neobstojí. Není-li správné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), nelze dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. - rozsudek, který na něm spočívá. Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2001

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 31. October 2001