JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1973/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. Š., proti žalovanému Ú. P., státnímu podniku „v likvidaci", o zaplacení částky 460,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 158/94, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 1999, č.j. 20 Co 403, 404/99-52, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 1999, č.j. 20 Co 403, 404/99-52, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. února 1999, č.j. 23 C 158/94-43, zastavil „žalobu" (správně řízení) co do částky 460,-Kč (bod I. výroku) a zamítl žalobu v části, ve které se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení tříprocentního úroku z prodlení z částky 276,-Kč za dobu od 15. října 1990 do 14. července 1994 a šestnáctiprocentního úroku z prodlení z této částky od 15. července 1994 do zaplacení, tříprocentního úroku z prodlení z částky 184,-Kč za dobu od 15. srpna 1992 do 14. července 1994 a šestnáctiprocentního úroku z prodlení z této částky od 15. července 1994 do zaplacení, jakož i zaplacení částky 1.287,-Kč (bod II. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 3.135,-Kč (bod III. výroku).

Městský soud v Praze pak ve výroku označeným usnesením zastavil - odkazuje na § 1, § 2, § 43 odst. 2, § 205 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.") - řízení o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, a proti usnesení č.j. 23 C 158/94-45 (jemuž jako datum vydání připisoval 10. květen 1999), jímž soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit na soudním poplatku ze žaloby částku 200,-Kč. Odvolací soud uzavřel, že nedostatek odůvodnění, který brání věcnému vyřízení odvolání, odvolatel neodstranil ani poté, kdy jej k tomu soud prvního stupně v určené lhůtě vyzval a poučil jej o následcích nečinnosti (usnesením ze dne 14. června 1999, č.j. 23 C 158/94-48). O odvolání, v němž nejsou ani přes výzvu a po uplynutí více než třech měsíců specifikovány meze odvolacího řízení a v němž není konkretizována tvrzená nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu, nelze podle jeho názoru věcně jednat.

Žalobce (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a/, b/ a d/ o. s. ř., tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 (písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/) a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Nesprávné právní posouzení věci a současně i odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (tedy naplnění dovolacích důvodů vypočtených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ a a/ o. s. ř.) spatřuje dovolatel v tom, že soud zastavil odvolací řízení, ač odvolání mělo náležitosti podle § 42 odst. 4 o. s. ř. a ačkoliv v něm výslovně vymezil, proti kterým rozhodnutím a v jakém rozsahu je podává a čeho se v odvolacím řízení domáhá; odůvodnění odvolání totiž není jeho obligatorní náležitostí. V tomto směru dovolatel odkazuje i na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR, sp. zn. 1 Cz 138/79, uveřejněný ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 763, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 20 Cdo 475/99. S tímto nesprávným právním posouzením pak souvisí i nesprávný postup soudu, tvrdí dovolatel, argumentuje závěry vyslovenými v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 132/93 - potud, že „... soudy rozhodly o zastavení řízení v rozporu s ustanovením § 43 odst. 2 o. s. ř. a v důsledku tohoto postupu věc neprojednaly meritorně, odňaly tím žalobci možnost jednat před soudem (§ 237 písm. f/ o. s. ř.) ..." Zmatečnost řízení dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a současně i jiná vada řízení je podle dovolatele dána i proto, že odvolací soud o věci rozhodl, ač neměl k dispozici původní ani řádně rekonstruovaný spis. Konečně je napadenému usnesení v dovolání vytýkáno, že neobsahuje poučení o přípustnosti dovolání. Proto dovolatel žádá, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

K vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); jelikož jiné vady z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelem.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu cit. ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odtud se podává, že namítanou vadou řízení zjevně netrpí. Nejvyšší soud ve shora označených rozhodnutích, jakož i v mnoha svých dalších rozhodnutích, opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že odvolání není projednatelné) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení" (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42). Dovolatelem zmiňované rozhodnutí vrchního soudu vychází - jak je patrno i z citace - z ustanovení § 237 písm. f/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 1995, které na řízení o dovolání z prosince 1999 - v intencích článku II odst. 1 a 4 zákona č. 238/1995 Sb. - užít nelze. Tyto závěry ostatně Nejvyšší soud formuloval i v usnesení sp. zn. 20 Cdo 475/99, jež na podporu svých argumentů dovolatel sám cituje. Z námitky, že spis nebyl úplně rekonstruován, vada dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neplyne; z dovolání ani z obsahu spisu se totiž nepodává, jak by se případné nedostatky rekonstrukce mohly promítnout do závěru o neprojednatelnosti odvolání. Pro výsledek dovolacího řízení je bezcenný i argument, že napadené rozhodnutí postrádalo poučení o přípustnosti dovolání, neboť pro absenci tohoto poučení dovolatel žádnou újmu neutrpěl (dovolání je včasné a přípustné).

Dovolání je přesto důvodné.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu, a čeho se odvolatel domáhá.

Usnesení soudu prvního stupně ze dne 14, června 1999, doručené odvolateli 25. června 1999 (srov. doručenku u č.l. 48), směřovalo k odstranění vad odvolání, které žalobce podal dne 3. června 1999 (č.l. 46-47), potud, že v něm má být uvedeno, v jakém rozsahu se jeho rozsudek napadá, v čem je spatřována nesprávnost rozsudku a zda a jaké důkazy odvolatel navrhuje a jaký konečný návrh činí; ostatní obsahové náležitosti odvolání zpochybněny nebyly.

Ze spisu přitom plyne, že žalobce v odvolání výslovně uvedl, že je podává „proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. (správně sp. zn.) 23 C 158/94, ze dne 4. února 1999, jehož výrokem druhým byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení a jehož výrokem třetím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (když výrok první rozsudku, o zastavení řízení, zůstává tímto odvoláním nedotčen)" a proti „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. (správně sp. zn.) 23 C 158/94, ze dne 10. května 1999", jehož výrokem mu byla „uložena povinnost k úhradě soudního poplatku 200,-Kč za žalobu", a že navrhuje, „aby obě rozhodnutí v napadeném rozsahu byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení", s tím, že podrobné písemné odůvodnění odvolání učiní žalobce dodatečně.

Z takto formulovaného - byť neodůvodněného - odvolání je zjevné, která rozhodnutí (výše označený rozsudek a usnesení) a v jakém rozsahu (ve výše označených výrocích) odvolatel napadá, jakož i to, jaký odvolací návrh činí (požaduje zrušení rozhodnutí v označených výrocích a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, odůvodnil závěr, že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení. Je tomu tak proto, že odvolací soud podle ustanovení § 212 odst. 1 o. s. ř. projednává věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž je vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. § 212 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Od závěrů formulovaných v cit. rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje) nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v této věci (kde odvolání postrádá právě a jen údaj o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně). Odvolací soud rovněž přehlédl, že výzva soudu prvního stupně se týkala jen odstraňování vad odvolání proti rozsudku, nikoli již odstraňování vad odvolání proti usnesení.

Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o neprojednatelnosti odvolání správný není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu o tom, že obě žalobcova odvolání lze věcně přezkoumat, je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková

Vydáno: 30. August 2000