JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 195/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné K. M. a.s., zastoupené advokátkou, proti povinné M. D., advokátem, pro částku 638.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 25 Nc 5901/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 15. 3. 2005, č. j. 22 Co 58/2005-50, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze z 15. 3. 2005, č. j. 22 Co 58/2005-50 se zrušuje, a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinné změnil usnesení z 19. 10. 2004, č.j. 25 Nc 5901/2004-37, kterým okresní soud nařídil exekuci (rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze z 5. 5. 1998, č.j. 22 Cm 262/96-20), jejímž provedením pověřil označenou soudní exekutorku, a to tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že k přechodu povinnosti ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „exekuční řád“) lze přihlédnout jen tehdy, došlo-li k němu až po vydání vykonávaného rozhodnutí. Tato podmínka však splněna nebyla, jelikož exekuční titul byl vydán 5. 5. 1998, zatímco původní povinný (v nalézacím řízení žalovaný) zemřel 24. 4. 1998, takže povinnost k zaplacení nyní vymáhané pohledávky přešla na dědičku (nyní povinnou) již k tomuto datu, tedy před vydáním titulu.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že k přechodu povinnosti lze přihlédnout jen tehdy, došlo-li k němu po vydání exekučního titulu. Podle jejího názoru jí (resp. její právní předchůdkyni, totiž společnosti K., a.s.) nebylo ani nemohlo být známo, zda původní povinný (v nalézacím řízení žalovaný) zemřel, příp. kdy se tak stalo. Městský soud v Praze rozhodl usnesením z 31. 1. 2002, č.j. 22 Cm 262/96-37, tak, že v řízení „bude pokračováno na místě žalovaného s jeho právní nástupkyní M. D.“. Toto usnesení dovolatelka neměla žádný důvod zpochybňovat, na další postup soudu „neměla zásadní vliv“ a proti usnesení ani rozsudku ve věci samé se neodvolala ani povinná. Městský soud pak vykonávaný titul dne 11. 6. 2002 opatřil doložkou právní moci s datem 24. 4. 2002 a oprávněná, protože „neměla důvod tomuto údaji nevěřit, postupovala v návaznosti na to ve vymáhání pohledávky“.

Povinná navrhla odmítnutí dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je v souladu se standardní judikaturou (usnesením Nejvyššího soudu z 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1985/2001, uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 1 ročník 2003, pod poř. č. 17) i literaturou, zastávajícími závěr, že k přechodu povinnosti (či práva) lze v exekučním řízení pro účely posouzení legitimace účastníků přihlédnout jen tehdy, došlo-li k němu po vydání vykonávaného rozhodnutí, a že došlo-li k sukcesi před vydáním rozhodnutí, aniž z ní příslušný orgán (v daném případě soud v nalézacím řízení) vyvodil odpovídající závěry, není možné pochybení v otázce procesního nástupnictví nebo věcné legitimace „napravovat“ v exekučním řízení.

Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., nikoli tedy, jak nesprávně dovozuje oprávněná, podle § 237 odst. 3 o.s.ř., jež přichází v úvahu jen u přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., totiž u potvrzujícího rozhodnutí, zatímco v souzené věci jde o rozhodnutí měnící) je důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že návrhu na nařízení exekuce nelze vyhovět proti nynější povinné (pozůstalé manželce původního žalovaného), byl-li podkladový rozsudek vydán teprve po smrti žalovaného, takže „k přechodu povinnosti (smrtí zůstavitele) došlo před vydáním rozsudku … aniž byla tato skutečnost zohledněna v nalézacím řízení…“, kteréžto „…procesní pochybení není možné napravit v exekučním řízení, a to ani pomocí § 256 o.s.ř.“.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

V daném případě sice odvolací soud citoval standardní judikaturu, jejíž závěr, že k přechodu povinnosti nebo práva lze ve smyslu § 256 odst. 1 o.s.ř. přihlédnout pouze tehdy, došlo-li k němu až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, je sám o sobě správný, opomenul však skutečnost, jež má pro posouzení pasivní legitimace zásadní význam. Tou je vydání usnesení, jímž nalézací soud rozhodl podle § 107 odst. 2 o.s.ř., že „v řízení bude pokračováno na místě žalovaného s jeho právní nástupkyní M. D. …“. Toto usnesení bylo doručeno 12. 2. 2002 právní nástupkyni žalovaného a 11. 2. 2002 žalobkyni (právní předchůdkyni oprávněné), a protože proti němu nebylo podáno odvolání, nabylo dnem 28. 2. 2002 právní moci. Právní nástupkyni žalovaného pak byl 8. 4. 2002 doručen podkladový rozsudek (Krajského obchodního soudu v Praze z 5. 5. 1998, č.j. 22 Cm 262/96-20), a protože ani proti němu nebylo podáno odvolání, nabyl dnem 24. 4. 2002 právní moci a do tří dnů pak i vykonatelnosti.

Protože tedy nalézací soud v řízení po smrti původního žalovaného pokračoval s jeho pozůstalou manželkou (jedinou dědičkou – viz usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze 7. 5. 2001, sp. zn. 80 D 526/98, pravomocné 29. 6. 2001, založené v připojeném spise nalézacího soudu sp. zn. 22 Cm 262/96 na čl. 35), neuplatní se ustanovení § 256 o.s.ř. a tedy ani zásada formulovaná výše uvedeným judikátem sp. zn. 20 Cdo 1985/2001, že k přechodu práva nebo povinnosti lze přihlédnout pouze tehdy, došlo-li k němu až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí vydáno. Ustanovení § 107 o.s.ř. aplikované nalézacím soudem totiž ve svém prvním odstavci upravuje – obecně – situace, kdy účastník ztratí způsobilost – kdykoli – po zahájení řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno (tedy jak případy, kdy ke ztrátě způsobilosti došlo před vydáním rozhodnutí, tak situace, kdy ji účastník ztratil po jeho vydání do doby nabytí právní moci).

Protože se tedy právní nástupkyně původního žalovaného (v exekučním řízení povinná) stala v důsledku pravomocného usnesení podle § 107 odst. 2 o.s.ř. účastnicí nalézacího řízení, ovšem zpětně ke dni smrti původního žalovaného, tedy před vydáním vykonávaného rozsudku, nejde o situaci upravenou ustanovením § 256 o.s.ř., a rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž exekuci nařídil, tak bylo namístě. Jestliže poté krajský soud k odvolání povinné s odkazem na zmíněný judikát sp. zn. 20 Cdo 1985/2001 rozhodnutí okresního soudu změnil a návrh na nařízení exekuce s výše popsaným odůvodněním zamítl, je naopak jeho rozhodnutí nesprávné.

Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).

V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.), případně bude rozhodnuto o nákladech exekuce podle ustanovení § 88 exekučního řádu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. července 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 20. July 2006