JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1894/2001

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L. J. proti povinným 1) J. Š. a 2) M. Š., prodejem nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 31 E 1566/99, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2000, č. j. 25 Co 734/200029, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 24. ledna 2000, č. j. 31 E 1566/9915 - jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem ideální poloviny nemovitostí, povinným zakázal její převedení či zatížení a uložil jim, aby do patnácti dnů soudu sdělili, zda a případně kdo má k nemovitostem předkupní právo - a povinné zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním - podaným (poštovní přepravě) 4. května 2001 a doplněným podáním ze dne 5. června 2001 - jímž namítají, že vykonávané rozhodnutí „…nevstoupilo nikdy řádně do právní moci“, a že v nalézacím řízení (jež současném exekučnímu řízení předcházelo) „v rozporu s úpravou § 115, § 118, § 120 a § 123 Občanského soudního řádu nemohli před soudem hájit svá práva a oprávněné zájmy“, v čemž spatřují odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 22. prosince 2000, je Nejvyšší soud  ve shodě s posledně citovaným ustanovením (a ostatně i se závěrem samotných povinných - srov. čtvrtý odstavec druhé strany dovolání) - povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno opožděně.

Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí nejen např. posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí (včetně toho, že v záhlaví usnesení se neuvádí složení senátu); podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2001 pod poř. č. 81).

Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno včasně pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001).

Jak se podává z obsahu spisu, bylo napadené usnesení oprávněnému doručeno 5. března 2001; protože povinným bylo doručeno (uložením na poště) v pátek 16. března 2001, nabylo tohoto dne právní moci. Z uvedeného pak vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání bylo pondělí 16. dubna 2001 (ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže dovolání bylo podáno (osobně - viz otisk razítka pošty na č. l. 39) až 5. května 2001, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty. Mají-li povinní zato, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci až 10. dubna 2001 (srov. 6 řádek zdola první strany dovolání na č. l. 36), pak tento závěr - mylně - dovozují z doručování rozhodnutí jiného, totiž usnesení z 2. dubna 2001, č. j.31 E 1566/9933, jímž obvodní soud rozhodl o ustanovení znalce.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl. Pro úplnost budiž ovšem uvedeno, že (s ohledem na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu z 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123) Nejvyšší soud by se dovoláním stejně věcně zabývat nemohl, i kdyby tento mimořádný opravný prostředek nebyl podán opožděně.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť povinní podáním opožděného dovolání zavinili jeho odmítnutí a oprávněnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2001

JUDr. Vladimír Mikušek , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 14. November 2001