JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 187/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné T., a. s., proti povinnému PhDr. J. H., zastoupenému advokátem, pro částku 1 233 541,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 Nc 13478/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 13. září 2007, č. j. 22 Co 287/2007-54, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v záhlaví citovaným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu ze dne 19. 3. 2007, č. j. 16 Nc 13478/2004-44, kterým zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a § 52 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti, exekuční řád, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“).

Odvolací soud uzavřel, že v podkladovém rozhodnutí, kterým je v dané věci rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 117/2004-119, ze dne 14. 10. 2004, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cmo 117/2004, ze dne 22. 5. 2006, je povinný označen vedle svého příjmení i jinými identifikačními znaky, z nichž je zřejmé, že exekuce je vedena proti osobě, proti níž byl vydán exekuční titul, byť v něm je uvedeno, stejně jako v návrhu na nařízení exekuce, nesprávné příjmení „H.“ namísto správného „H.“.

V dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinný oponuje závěru odvolacího soudu, že povinný je v exekučním titulu řádně identifikován. Především namítá, že dosud nebylo doručeno napadené usnesení odvolacího soudu jeho právnímu zástupci, a dovozuje, že mu ještě nezačala běžet lhůta k podání dovolání. Odvolací soud vycházel „opakovaně“ z právního názoru, že označení povinného není třeba v průběhu řízení formálně opravit samostatným rozhodnutím, přičemž v rozhodnutí, které je ve věci exekučním titulem, a v usnesení o nařízení exekuce je povinný označen nesprávným příjmením „H.“. Exekuce je ovšem vedena na majetek J. H. Opravné usnesení Vrchního soudu vydané v nalézacím řízení nebylo povinnému, resp. jeho zástupci řádně doručeno, přičemž se v dané věci nemohlo jednat ani o zjevnou nesprávnost. Povinný je toho názoru, že exekuce je vůči němu vedena protiprávně a jako důkazy k prokázání důvodů dovolání navrhuje soudní spisy, zejména pak doručenky. Zásadní právní význam napadeného usnesení shledává v posouzení otázek, zda je přípustné, aby v exekučním řízení, v němž je jako povinná označena nějaká (neexistující) osoba, došlo ke změně označení povinného tak, že oprávněný navrhne vést nadále exekuci proti jinak označenému povinnému (osobě existující), a soud vezme toto tzv. upřesnění jen na vědomí, dále do jakého okamžiku je oprava označení povinného v exekučním řízení možná, zda může soud v exekučním řízení hodnotit, kdo je osobou povinnou dle exekučního titulu a případně dospět k závěru, že povinnou osobou je osoba, jejíž označení je odlišné od označení v textu, a zda je opravné usnesení, které nebylo doručeno právnímu zástupci povinného s procesní plnou mocí, pravomocné a vykonatelné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. a § 130 exekučního řádu platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) ; vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, neboť dovolatel v podaném dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu, a v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.

Odvolací soud se při hodnocení, zda povinný je v exekučním titulu dostatečně označen, neodchýlil od ustálené soudní praxe, jež dovodila, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. V tomto směru dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002 pod č. 25.

Zásadní právní otázkou pak nemohou být ani výhrady, jimiž povinný zpochybňuje nedoručení napadeného usnesení právnímu zástupci povinného. Tyto výhrady by mohly nabýt zásadního právního významu pouze při posuzování včasnosti dovolání. Stejně tak při závěru, že identifikace povinného v exekučním titulu je natolik určitá, že je vyloučena možnost, že by osoba vystupující v exekučním řízení jako povinný byla odlišná od žalovaného jako účastníka nalézacího řízení, nemůže být otázkou zásadního právního významu doručování opravného usnesení týkajícího se příjmení povinného v nalézacím řízení.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, poměřil okolnosti případu se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu a jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c), odst. 3 o. s. ř. Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2009

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. March 2009