JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 178/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné C., Ltd., zastoupené advokátem, proti povinné P. K., pro 4.082.374,- Kč s příslušenstvím, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. Nc 2210/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.3.2005, č.j. 10 Co 766/2004-18, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení exekuce. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že v dané věci sice byl předložen způsobilý pravomocný a vykonatelný exekuční titul (platební rozkaz Krajského soudu v Plzni ze dne 11.5.1995, sp. zn. Ro 01809/95), byl prokázán přechod práv a povinností z tohoto exekučního titulu na oprávněnou, že však pro neukončené dědické řízení nelze vzít za prokázané, že na povinnou, není-li jedinou v úvahu přicházející dědičkou, povinnost (uložená původně S. K., narozenému dne 20.1.1955, bytem v R.) dle předmětného exekučního titulu skutečně přešla. Má-li oprávněná obavu z promlčení svého nároku, odvolací soud uvedl, že námitkou promlčení by se bylo možno zabývat až v případě, že by byla skutečně uplatněna, přičemž pro její běh není podstatný okamžik uzavření úvěrové smlouvy a termíny jednotlivých splátek, ale samotný exekuční titul. Exekuční řízení sice nelze přerušit, ale oprávněné se k odvrácení (tvrzených) nepříznivých následků nařízení exekuce nabízí institut odkladu výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 266 o.s.ř. ve spojení s § 55 exekučního řádu. Předpokladem využití tohoto postupu však je, že k nařízení exekuce skutečně došlo, byť nepravomocně.

Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním, jež pokládá „přes odlišné poučení odvolacího soudu“ za přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dle jejího přesvědčení má zásadní právní význam otázka, „zda lze zamítnout návrh na nařízení exekuce jen proto, že oprávněný neprokázal přechod práva na povinného, když předmětné dědické řízení nebylo ještě ukončeno, navíc za situace, kdy oprávněný je nucen podat předmětný návrh z důvodu zachování promlčecí lhůty“. Dovolatelka dále namítla, že řízení bylo postiženo vadou „ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.“, neboť nebylo vyčkáno vydání rozhodnutí v dědickém řízení, z nějž by vyplynulo, na koho přešla povinnost z předloženého exekučního titulu, v důsledku čehož „nebyl …správně zjištěn skutkový stav a navíc bylo oprávněnému odepřeno právo na spravedlivý proces“. Právní názor zaujatý odvolacím soudem, by - jak uvedla dovolatelka – mohl vést k „podstatnému oslabování nároků věřitelů“, jestliže by v průběhu neukončeného dědického řízení neměli možnost uplatnit své nároky v exekučním řízení; vzhledem k desetileté promlčecí lhůtě by se totiž osoba, na niž přešla povinnost uložená exekučním titulem, mohla ubránit námitkou promlčení. Odkazujíc na ustanovení §§ 402 a 408 obchodního zákoníku oprávněná namítla, že byla nucena uplatnit svůj nárok „vůči všem potencionálním dědicům po žalovaném“, přičemž jakmile bude v příslušném dědickém řízení vydáno rozhodnutí, „soustředí se oprávněný se svým nárokem již pouze na skutečného dědice žalovaného“, což je, jak uvedla, jediná možnost, jíž jí český právní řád nabízí.

Podle ustanovení § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ex. ř.“), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z ustanovení § 238a odst. l písm. c), odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), není přípustné vždy; přípustné je jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.

V daném případě přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolací soud musí dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc takových, které vykazují zásadní význam; použitelným dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť právě jeho prostřednictvím lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde. Je standardním názorem soudní praxe, že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu, přičemž přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu (§ 36 odst. 3, 4 ex. ř.).

K prokázání aktivní nebo pasivní legitimace v exekučním vztahu tedy nestačí sama okolnost, že došlo k přechodu práva nebo povinnosti z titulu, resp. že tato okolnost byla (jakkoliv) prokázána (§ 256 odst. 1 o.s.ř.); podmínkou je, aby přechod práva nebo povinnosti byl (v okamžiku posuzování splnění předpokladů pro nařízení exekuce) prokázán kvalifikovaně, resp. způsobem, který předepisuje citované ustanovení § 36 odst. 4 ex. ř. Není-li tohoto zvláštního průkazu, nejsou splněny věcné podmínky, aby návrhu na nařízení exekuce bylo vyhověno. Zákon pak ukládá oprávněnému prokázat přechod práva nebo povinnosti kvalifikovaným způsobem spolu s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí; nestalo-li se tak, nejde o vadu (neúplnost) návrhu, nýbrž o nedostatek věcný, který - není-li ani po poučení podle § 254 odst. 3 o.s.ř. odstraněn, - má za následek, že soud návrhu na nařízení exekuce vyhovět nemůže, a (již proto) jej bez dalšího zamítne.

Exekučním titulem je v dané věci platební rozkaz Krajského soud v Plzni ze dne 11.5.1995, sp. zn. Ro 01809/95, jímž byla S. K., narozenému dne 20.1.1955, bytem v Rokycanech 834/III, uložena povinnost uhradit oprávněnému 4.082.374,- Kč. Jak vyplývá z obsahu spisu, S. K. dne 29.9.2001 zemřel, přičemž příslušné dědické řízení nebylo ke dni rozhodování exekučního soudu skončeno. Dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.), k jeho nabytí konkrétním dědicem však dochází až po jeho projednání a rozhodnutí soudem. V době mezi smrtí zůstavitele a potvrzením dědictví nebo vypořádáním dědiců pravomocným usnesením soudu nelze postavit najisto s jakým výsledkem řízení skončí, tj. kdo se stane dědicem, resp. jakým způsobem bude dědictví vypořádáno, je-li dědiců více. Do ukončení řízení o projednání dědictví – tj. do okamžiku vydání (pravomocného) usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví, resp. o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví – nelze tedy kvalifikovaně (§ 36 odst. 4 ex. ř.) doložit, na koho přešlo právo nebo povinnost z titulu.

O rozhodnutí zásadního právního významu – ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – proto nejde, v důsledku čehož nemůže být dovolání ani se zřetelem k tomuto ustanovení přípustné.

Rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být, neboť napadené usnesení vychází z práva procesního.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, povinné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2006

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. June 2006