JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1756/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a/ I. R., a b/ Z. R., obou zastoupených advokátem, proti povinným 1/ A. J., a 2/ L. J., oběma zastoupeným advokátkou, o výkon jiné povinnosti ukládáním pokut, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 28 E 2/2005, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2005, č. j. 19 Co 618/2005-37, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud obsahově potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty, když současně pokutu uloženou v souladu s ustanovením § 351 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), snížil z částky 30.000,- Kč, kterou byl povinen uhradit každý z povinných, na částku 10.000,- Kč, uloženou taktéž každému z povinných samostatně. Soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá, zda-li povinní exekučním titulem uloženou povinnost splnili, popř. v jakém rozsahu; v tomto směru je povinen vycházet z tvrzení oprávněných. Jestliže uloženou povinnost povinní splnili, popř. tato jinak zanikla anebo se stala nevymahatelnou, mohou se povinní domáhat zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud však pokutu uloženou soudem prvního stupně považuje, s ohledem na dosavadní průběh výkonu rozhodnutí, včetně zohlednění osobních a majetkových poměrů povinných, za nepřiměřenou a stanovil ji ve výši 10.000,- Kč pro každého z povinných.

Povinní v dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) spatřují v nesprávné aplikaci ustanovení § 251 o.s.ř. odvolacím soudem. Pokud ustanovení § 251 o.s.ř. umožňuje oprávněnému podat návrh na výkon rozhodnutí za předpokladu, že povinný uloženou povinnost dobrovolně nesplnil, pak soudy obou stupňů pochybily, pokud se touto skutečností nezabývaly. Již soud prvního stupně měl nařídit podle ustanovení § 253 odst. 2 o.s.ř. jednání a umožnit tak povinným účinnou obranu; pokud tak učiněno nebylo, došlo k porušení práva povinných na spravedlivý proces. Odkaz odvolacího soudu na možnost zastavit výkon rozhodnutí je povinnými shledáván jako nepřípadný, neboť takovýto postup by jim znemožnil domáhat se zrušení výroku o nákladech řízení. Navrhují proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení je objektivním účinkem úkonu účastníka řízení – zásadně se však neváže na konkrétního účastníka. “Subjektivní přípustnost” dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn podat dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy nastalé osobě určitého účastníka řízení, která se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění jej podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 3/1998, pod poř. č. 28). V posuzované věci odvolací soud jednak obsahově potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně ohledně nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 351 o.s.ř., zároveň však změnil rozhodnutí soudu I. stupně v části týkající se výše ukládané pokuty. V posledně uvedeném rozsahu se tedy jedná o formálně vzato měnící rozhodnutí, avšak za situace, kdy dovolatelům rozhodnutím odvolacího soudu nebyla způsobena procesní újma (odvolací soud rozhodl v této části v jejich prospěch), nelze mít jeho rozhodnutí za projev obsahové diformity v rozhodování soudů (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2005 ve věci sp.zn. 20 Cdo 2930/2004).

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání povinných v rozsahu napadajícím rozhodnutí odvolacího soudu v části obsahově potvrzující nařízení výkonu rozhodnutí. Jelikož napadené usnesení v této části nelze mít za měnící (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzující poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak – pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání – bezcenné.

Námitka poukazující na splnění povinnosti uložené exekučním titulem je v dané procesní fázi vykonávacího řízení nepřípadná, neboť dovolací soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1498/2004, ze dne 22. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 169/2005, nebo ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2675/2004), že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuci) se soud nezabývá a nemůže zabývat tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna, popř. zda ve smyslu § 351 odst. 1 o.s.ř. „jinou“ povinnost porušil nebo se jí nepodrobil nebo ta jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu; v tomto směru soud vychází z tvrzení oprávněného (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981, pod poř. č. 21, str. 187/525). Jak správně konstatoval odvolací soud, dovolateli namítaná skutková okolnost spočívající ve splnění vykonávané povinnosti je uplatnitelná a může být hodnocena jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování, a nikoliv již v rámci rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (srov. § 268 odst. 1 písm. g/, § 269 odst. 1 o.s.ř, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 101). Námitka dovolatelů směřující do ne(možnosti) zrušit výrok soudu o nákladech řízení, o kterých rozhodl ve fázi nařizování výkonu rozhodnutí, nemůže být úspěšná již proto, že přehlíží dikci ustanovení § 271 o.s.ř. Dojde-li k zastavení výkonu rozhodnutí, soud rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, ale je současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení; pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně přičítat oprávněným, soud jim nejenže uloží povinnost uhradit povinným všechny náklady, které účelně vynaložili v průběhu celého vykonávacího řízení a které by jim nevznikly, pokud by oprávnění postupovali s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech výkonu rozhodnutí (srov. např. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 400, nebo Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1268).

Výtka směřující k postupu soudu rozhodujícímu za situace, kdy nenařídil ústní jednání, popř. neumožnil povinným vyjádřit se k věci a uvést důkazy pro podporu svých tvrzení spočívajících ve splnění vymáhané povinnosti, je podřaditelná pod dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 2 písm a/ o.s.ř., a tedy v režimu zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nepřípadná. Současně dovolací soud k námitce dovolatelů, že jim byla nenařízením jednání znemožněna účinná obrana spočívající ve splnění vymáhané povinnosti, připomíná, že při nařízení výkonu rozhodnutí se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve smyslu § 253 o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v § 253 odst. 2 o.s.ř., že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro stádium, jímž je nařízení výkonu rozhodnutí, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním odstavcem § 253 o.s.ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak, že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy, stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení výkonu rozhodnutí (na rozdíl např. od některých dalších stadií jejího provádění) nepředepisuje. Stran ústavnosti takového postupu a respektování zásady spravedlivého procesu lze zde odkázat na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. března 1996, sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, svazku 5, ročník 1996 – I. díl, v oddíle II., dle nějž pro zvláštní povahu vykonávacího řízení nelze spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut a ani nebyly provedeny jím navrhované důkazy, porušení práv stanovených v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelů vycházejí z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinných podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Dovolání povinných bylo odmítnuto, oprávněným, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. srpna 2006

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. August 2006