JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1721/2016

Vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci

Právní věty

  1. Povinnost soudního exekutora vydat insolvenčnímu správci do majetkové podstaty povinného dlužníka celé vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce nastupuje i tehdy, byl-li insolvenční návrh odmítnut pro procesní vady, avšak před nabytím právní moci takového usnesení do řízení řádně vstoupil další insolvenční navrhovatel, a na základě jeho návrhu byl zjištěn úpadek povinného.

20 Cdo 1721/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné SEVERAK GROUP s. r. o., sídlem Klánová 332/35, 147 00 Praha 4, identifikační číslo osoby 02796066, zastoupené Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem, sídlem Pod Hybšmankou 19/2339, 150 00 Praha 5, proti povinnému P. S., H. K., pro 5 000 000,- Kč, pro 678 966, 43,- Kč, pro 132 200,- Kč, pro 200 000,- Kč, vedené u soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, pod sp. zn. 192 EX 348/14, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, č. j. 24 Co 435/2015-82, o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, č. j. 24 Co 435/2015-82, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové změnil napadeným rozhodnutím usnesení soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, ze dne 18. 9. 2015, č. j. 192 EX 348/14-72, tak, že se insolvenčnímu správci povinného – společnosti Tomko a partneři, v. o. s. – ve prospěch majetkové podstaty úpadce (povinného) vydává v exekuci vymožené plnění celé, a nikoli až po odpočtu nákladů exekuce, jak naopak určila soudní exekutorka. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení sice dne 8. 1. 2015 zanikly, neboť insolvenční návrh podaný dlužníkem (povinným) Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením z téhož dne, č. j. KSHK 45 INS 34026/2014-A-6 odmítl pro vady (a tudíž pokračování v exekuci postižením jiných majetkových práv, jejímž provedením byla na základě usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2014, č. j. 27 EXE 3795/2014-11, pověřena výše uvedená soudní exekutorka, žádné okolnosti nebránily), nicméně následně, po přistoupení dalšího insolvenčního navrhovatele, Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. KSHK 45 INS 34026/2014-A-26 zjistil úpadek povinného; tím vznikla soudní exekutorce povinnost vydat celé vymožené plnění k rukám insolvenčního správce.

V dovolání oprávněná (dále též „dovolatelka“) namítá, že účinností usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu povinného nezanikly jen účinky se zahájením insolvenčního řízení spojené, nýbrž skončilo i samo insolvenční řízení. Pro následné vydání usnesení o úpadku povinného zde tudíž nebyly zákonné podmínky; další insolvenční řízení řádně zahájeno nebylo (nebyla zveřejněna další vyhláška o zahájení insolvenčního řízení) a ani přistoupením nového insolvenčního navrhovatele nemohly být obnoveny již zaniklé účinky spojené s dříve zahájeným insolvenčním řízením.

Dovolací důvod oprávněná spatřuje v nesprávné aplikaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2015“), neboť „řeší právní poměry vznikající při již probíhajícím insolvenčním řízení“, zatímco v dané věci účinky zahájeného insolvenčního řízení proti povinnému dříve zanikly.

Na tomto základě pokládá dovolatelka dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolací soud dosud neposuzoval otázku, „jaké účinky způsobilo v tomto případě samotné rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku bez toho, aby předtím bylo zahájeno řízení usnesením o zahájení insolvenčního řízení“, resp. zda jsou s rozhodnutím o úpadku v takovém případě spojeny tytéž účinky, které zákon (dle „R 32/2015“) spojuje se zahájením insolvenčního řízení, tj. zda má soudní exekutor povinnost vydat insolvenčnímu správci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce i v situaci, kdy exekuce byla provedena poté, co účinky zahájeného insolvenčního řízení zanikly. Dovolatelka usuzuje, že proto, že zde takové účinky, které by bránily dalšímu provádění exekuce, nenastaly – rozhodnutím o úpadku povinného se neobnovily – měl odvolací soud, namísto jím dovolávané judikatury, následovat postup dle ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., v rozhodném znění (dále jen „exekučního řádu“), a do majetkové podstaty úpadce mělo být vydáno vymožené plnění až po odečtu nákladů exekuce. Dovolání je podle dovolatelky přípustné rovněž proto, že dosud nebylo dovolacím soudem podrobeno posouzení, „jaký režim se uplatní vůči subjektům jednajícím v dobré víře ve skončené insolvenční řízení“.

Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudního exekutora ze dne 18. 9. 2015, č. j. 192 EX 348/14-72 potvrzuje, anebo je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; jelikož se rovněž domnívá, že by jí neprodleným výkonem rozhodnutí hrozila závažná újma, navrhla též, aby vykonatelnost napadeného usnesení byla odložena.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 29. 1. 2016, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), a stalo se tak v řádném zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Dovolání jest mít za přípustné (se zřetelem k eventuálním exekučně nákladovým důsledkům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i subjektivně), a to pro zodpovězení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené otázky, zda z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 („R 32/2015“) vyplývá povinnost soudního exekutora vydat do majetkové podstaty veškeré vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce i v případě, že insolvenční návrh byl (nepravomocně pro podané odvolání dlužníka) odmítnut pro vady, avšak ještě před nabytím právní moci rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu do řízení vstoupil další insolvenční navrhovatel podle ustanovení § 107 zákona č. 182/2006 Sb., v rozhodném znění (dále jen „insolvenčního zákona“), a na základě jeho dalšího návrhu byl zjištěn úpadek povinného.

Vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tj. k vadám tzv. zmatečnostním, jakož i k vadám řízení jiným, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodávají.

Z předloženého exekučního spisu a ze spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 34026/2014 se podává, že dne 17. 12. 2014 byl v insolvenčním rejstříku pod jménem povinného zveřejněn jím podaný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, který byl následně po marné výzvě k jejich odstranění insolvenčním soudem dne 8. 1. 2015 odmítnut pro vady. Dne 26. 1 2015 napadl povinný odmítavé usnesení odvoláním.

Ode dne 8. 1. 2015 soudní exekutorka pokračovala v provádění nařízené exekuce postižením jiných majetkových práv, a ještě týž den byl v provedené dražbě udělen příklep vydražiteli Pavlu Pourovi, který učiněné nejvyšší podání zaplatil řádně a včas (viz potvrzení pod č. j. 192 EX 348/14-44).

Na základě dalšího insolvenčního návrhu, podaného proti povinnému dne 23. 1. 2015, byl insolvenčním soudem shledán úpadek povinného s účinností od 31. 3. 2015.

Soudní exekutorka rozhodla usnesením ze dne 18. 9. 2015 o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce, a Krajský soud v Hradci Králové je změnil napadeným rozhodnutím tak, že se insolvenčnímu správci povinného ve prospěch majetkové podstaty úpadce (povinného) vydává v exekuci vymožené plnění celé, nikoli až po odpočtu nákladů exekuce (viz shora).

K posouzení dovolatelkou předestřené otázky nelze předně přehlédnout ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., což znamená, že bez ohledu na to, zda postup insolvenčního soudu byl – ve vztahu k posléze vydanému rozhodnutí o úpadku správný či nikoli – exekuční soud z rozhodnutí, vydaných v insolvenčním řízení, vychází; v exekučním řízení nelze posuzovat otázku, zda měl či nikoli být zjištěn úpadek povinného. Pak ovšem – nezpochybňuje-li dovolatelka opodstatněnost vydání v exekuci vymoženého plnění insolvenčnímu správci samo o sobě – není co řešit; právní závěry „R 32/2015“ se prostě uplatní, neboť v insolvenčním řízení vydanými rozhodnutími bylo doloženo, že insolvenční řízení „probíhalo“ (jako tomu bylo v tamním případě), a není žádného důvodu pro odlišný přístup k vymoženým nákladům exekuce, než který byl na jejich základě vysloven. Jinak řečeno, je-li namístě vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci vůbec, pak se závěry „R 32/2015“ uplatní proto, že jejich právně argumentační základna není na tom, jak (případně i specificky) probíhalo insolvenční řízení jakkoli závislá, včetně toho, zda o úpadku bylo rozhodnuto až na podkladě „dalšího insolvenčního návrhu“ ve smyslu ustanovení § 107 insolvenčního zákona.

Ostatně neplatí, jak se domnívá dovolatelka, že dnem účinnosti usnesení, jímž byl odmítnut původní insolvenční návrh pro vady, skončilo i samo insolvenční řízení, neboť pro povinným podané odvolání nenabylo do dne přistoupení k řízení dalšího insolvenčního navrhovatele právní moci; proto nutně do tohoto okamžiku toto řízení neskončilo.

Lze sice souhlasit s dovolatelkou, že v souladu s ustanovením § 146 odst. 1 insolvenčního zákona zanikly (účinností usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady) účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, a tudíž bylo dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a contrario v nařízené exekuci možno pokračovat, nicméně jen z této zvláštní vlastnosti insolvenčního rozhodnutí není nikterak důvodné dovozovat – a ani předmětná ustanovení k takové úvaze podnět nedávají – že insolvenční řízení končí jinak, než právní mocí příslušného rozhodnutí podle ustanovení § 142 insolvenčního zákona.

Dovolatelkou odkazovaná „dobrá víra ve skončené insolvenční řízení“ tudíž není nic jiného, než neznalost těchto souvislostí, a dovolávat se jí proto nelze.

Aniž by to bylo pro danou věc určující (viz výše), stojí přesto za zaznamenání, že stejně nedůvodné jsou námitky dovolatelky co do vadné aplikace § 107 insolvenčního zákona, neboť možnost dalšího insolvenčního navrhovatele přistoupit do zahájeného řízení i v případě, že soud již rozhodl o insolvenčním návrhu podle ustanovení § 142 tohoto zákona, avšak dosud nepravomocně, z odkazovaného ustanovení § 107 odst. 3 plyne přímo, jestliže zakotvuje právo dalšího insolvenčního navrhovatele brojit odvoláním proti rozhodnutí, jímž bylo o insolvenčním návrhu rozhodnuto jinak než rozhodnutím o úpadku. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sen. zn. 29 NSCR 72/2012, se ostatně podává, že jestliže insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu až po dni nabytí právní moci usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu, má s ním být nakládáno jako s prvním návrhem na zahájení nového insolvenčního řízení; argumentem opaku jest tudíž stanovit, že insolvenční návrh podaný před takovým dnem – nehledě o které rozhodnutí podle § 142 insolvenčního zákona konkrétně jde – třeba pokládat za náležité přistoupení k insolvenčnímu řízení dle ustanovení § 107 insolvenčního zákona (což potvrzuje i odborná literatura – viz Hásová a kol. Insolvenční zákon, 2. vydání, 2014, str. 332-333, a ve stejném duchu vyznívá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněné pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

I tak, přihlédaje k dovolatelčině kritice, obstojí výše zaznamenaný závěr, jímž byla zodpovězena jí dovolacímu soudu předestřená otázka, zda se právní názor vyslovený v R 32/2015 uplatní i ve zvláštních poměrech insolvenčního řízení vedeného proti povinnému v exekučním řízení, v němž vystupovala jako oprávněná.

Je namístě uzavřít, že povinnost soudního exekutora vydat insolvenčnímu správci do majetkové podstaty povinného dlužníka celé vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce nastupuje i tehdy, byl-li insolvenční návrh odmítnut pro procesní vady, avšak před nabytím právní moci takového usnesení do řízení řádně vstoupil další insolvenční navrhovatel, a na základě jeho návrhu byl zjištěn úpadek povinného.

Dovolatelce jest již jen připomenout, že namítá-li, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení pominuly, a tudíž aplikace rozhodnutí R 32/2015 na místě nebyla, neodůvodňuje se tím jakkoli, že by měl nastoupit jí navrhovaný postup dle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu; zániku účinku spojeného se zahájením insolvenčního řízení podle ustanovení § 146 odst. 1 insolvenčního zákona totiž logicky odpovídá, že soudní exekutor nevydá insolvenčnímu správci žádné vymožené plnění, a spor o odpočet nákladů exekuce tím logicky odpadá (pakliže tomu, jako v dané věci, nezabránil následně osvědčený úpadek dlužníka).

Pominuly-li podle ustanovením § 146 odst. 1 insolvenčního zákona účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nebyla zde – v takovém okamžiku – překážka, jež by soudní exekutorce bránila v provádění exekuce; jestliže však insolvenční řízení poté (přesto) pokračovalo, zásady vyslovené v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona ve vztahu k rozhodnému majetku povinného dlužníka se znovu prosadily, resp. – jak odpovídá vztahu exekučního a insolvenčního řízení – prosadit musely.

Odvolací soud tudíž rozhodl správně, pakliže soudní exekutorce uložil povinnost vydat v exekuci celé vymožené plnění (bez odpočtu nákladů exekuce), a dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítnout.

Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 písm. a) o. s. ř.), a zvláštního rozhodnutí zde netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a v dovolacím řízení další náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu

Vydáno: 18. August 2016
Vloženo: 29. November 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás