JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1595/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 10, proti povinnému JUDr. V. S., pro 500,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 31 E 608/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005, č.j. 19 Co 382/2005, 19 Co 383/2005-19, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 30. 3. 2004, č.j. 31 E 608/2004-3 (jímž obvodní soud nařídil podle svého usnesení ze dne 9. 5. 1995, sp. zn. 8 C 3/95, výkon rozhodnutí), jakož i je opravující usnesení ze dne 12. 7. 2005, č.j. 31 E 608/2004-14. Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny; námitky povinného, že snad soudní poplatek již zaplatil, případně že jeho povinnost zaplatit poplatek zanikla tím, že v nalézacím řízení nebylo žádnému účastníku přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a že v opravném usnesení soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění, shledal odvolací soud nedůvodnými.

V dovolání povinný namítá, že řízení je postiženo vadou, která vedla k nesprávnému posouzení věci a chybnému rozhodnutí. V řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 8 C 410/90, jakož i v řízeních o opravných prostředcích došlo ke spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, v důsledku čehož byla jeho žaloba nezákonně zamítnuta. Zásadní právní význam přikládá řešení otázky, zda na základě chybného rozhodnutí soudu lze v exekučním řízení vymáhat soudní poplatek za zamítnutý opravný prostředek. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, nicméně jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Námitkami, že v řízeních předcházejících vydání exekučního titulu soudy postupovaly chybně, rozhodující soudci se dopustili trestného činu a rozhodli v rozporu s hmotným právem, zpochybňuje dovolatel věcnou správnost k výkonu navrženého rozhodnutí a zákonnost řízení předcházejícího jeho vydání. Těmito okolnostmi se však v řízení o výkon rozhodnutí již nelze zabývat. Obsahem exekučního titulu je soud ve vykonávacím řízení vázán a je povinen z něho vycházet (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4); okolnost, že řízení předcházející vydání exekučního titulu bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62).

Pro úplnost lze uvést, že na povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání neměla v době nalézacího řízení žádný vliv okolnost, že odvoláním napadené rozhodnutí bylo následně potvrzeno. Ustanovením § 9 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění do 31. 12. 2000, byl odvolatel zvýhodněn pouze tím, že nezaplacení soudního poplatku za odvolání nebránilo provedení odvolacího řízení; ze žádného ustanovení tohoto zákona však nebylo možno dovodit, že by potvrzením napadeného rozhodnutí povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání zanikla (nehledě na to, že zánik vymáhané pohledávky před zahájením vykonávacího řízení lze relevantně uplatnit nikoli v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž až návrhem na jeho zastavení podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.).

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť povinný na jejich náhradu právo nemá a oprávněné náklady v této fázi řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. listopadu 2006

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 01. November 2006