JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1578/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a/ L. H., a b/ MUDr. A. H., obou zastoupených advokátkou, proti povinným 1/ L. M., a 2/ R. M., oběma zastoupeným advokátkou, o výkon jiné povinnosti ukládáním pokut, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. E 1307/96, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 49 Co 198/2005-243, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Povinní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně oprávněným na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.575,- Kč, k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. V předmětné věci byla povinným exekučním titulem uložena povinnost umožnit oprávněným „průjezd vozidly průjezdem domu č. 9 v M., dvorem tohoto domu se stavební plochou č. 11/1 na pozemek parc. č. 11/2 stavební plocha, 21/2 zahrada a 106/16 role v k.ú. M. v souladu s kupní smlouvou N 1143/82 ze dne 5.10.1982, registrovanou Státním notářstvím ve V. pod č. j. RI 593/82 dne 5.10.1982, počínaje dnem právní mocí rozsudku.“ Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, podle kterého jsou povinní povinni umožnit oprávněným právo průjezdu pouze na jejich žádost, tedy v případě, vyzvou-li povinné k tomu, aby jim toto právo umožnili vykonat, jelikož tento závěr nereflektuje podstatu zřízeného věcného břemene. Dle názoru odvolacího soudu věcná břemena omezují vlastníka věci nepřetržitě, v každém okamžiku a vlastník nemovitosti zatížené věcným břemenem proto nesmí činit nic, čím by mařil účel věcného břemene nebo tento výkon podstatně ztížil. Oprávnění tak mohou své oprávnění z věcného břemene vykonat kdykoli aniž by o umožnění jeho výkonu osoby povinné zvláště žádali. Pokud soud „správně zjistil“, že povinní mají v průjezdu svého domu zaparkován osobní automobil a na dvoře volně puštěné psy, které občas zavírají do kotců, pak v těchto skutečnostech je nezbytné spatřovat překážky bránící řádnému výkonu práva odpovídajícímu věcnému břemeni. Za této situace tak nejsou splněny předpoklady pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“).

Povinní v dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a současně také vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Namítají, že skutková zjištění dovolacího soudu o zaparkování osobního automobilu v průjezdu domu a o volném pobíhání psů, nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž i v opačném případě by v těchto skutečnostech nebylo možno spatřovat překážky bránící řádnému výkonu práva z exekučního titulu. Zdůrazňují také, že žádný z důkazů neprokazuje, že by oprávněným bylo zabráněno toto právo bezprostředně vykonat. Povinní jsou dále toho názoru, že jejich povinnost strpět průjezd oprávněných je takové povahy, která jim ukládá odstranit veškeré překážky k vykonání práva a právo průjezdu umožnit oprávněným až na jejich žádost, resp. odpovídající projev vůle. Právo odpovídající věcnému břemenu vyjádřené v exekučním titulu však nemůže omezovat povinné v užívání nemovitosti, zejména pak zakazovat parkování vozidla na nemovitosti, popř. znemožnit volný pohyb psů. Jejich povinností je proto na výzvu oprávněných odstranit případné překážky bránící výkonu práva průjezdu, když opačný výklad by fakticky přiznával oprávněným práva svědčící vlastníku věci. Pokud tedy oprávnění nejméně po dobu tří let nevyzvali povinné, aby jim umožnili vykonat právo průjezdu, je výkon rozhodnutí ukládáním pokut nedůvodný a není žádného důvodu, aby dále pokračoval. Povinní dovolacímu soudu dále uvádějí, že své vozidlo již v průjezdu neparkují a své psy mají uzavřené v kotcích. Závěrem proto navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Oprávnění ve vyjádření uvedli, že skutková zjištění ohledně zaparkování vozidla v průjezdu domu a volném pobíhání psů byla v řízení nesporná, jelikož odvolací soud měl dostatek důkazů tyto skutečnosti prokazující, nehledě na to, že to byli samotní povinní, kteří v plném rozsahu tyto skutečnosti potvrdili a nepřímo je také potvrzují obsahem svého dovolání. Nesouhlasí ani s výkladem dovolatelů co do povahy institutu věcného břemene, protože jejich omezení z tohoto důvodu spočívá v jejich povinnosti kdykoliv a bez jakékoliv výzvy umožnit oprávněným průjezd, a oprávnění proto neměli a ani nemají důvod vyzývat povinné, aby jim realizaci tohoto práva umožnili. Navrhují proto, aby bylo dovolání povinných zamítnuto.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (§ 238a odst. 1 písm. d/ a odst. 2, § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání - jako v projednávaném případě - přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu o nenaplnění předpokladů pro zastavení výkonu rozhodnutí opírající se zejména o výklad povahy vykonávaného práva.

Úvodem dovolací soud zdůrazňuje, že v rámci výkonu rozhodnutí (exekuci) není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, pod poř. č. 4). Z uvedeného závěru pro daný spor vyplývá, že dominantním předmětem výkladu (exekučního) soudu nemůže být otázka povahy institutu věcného břemene (třebaže představuje právní základ, na jehož podkladě byl v nalézacím řízení vydán předmětný exekuční titul), nýbrž toliko výrok (znění) vykonávaného rozsudku. Dále se v této souvislosti připomíná soudní praxí respektovaná zásada, podle které se při nařizování výkonu rozhodnutí soud nezabývá a nemůže zabývat tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna, popř. zda ve smyslu § 351 odst. 1 o.s.ř. „jinou“ povinnost porušil nebo se jí nepodrobil nebo ta jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu, když soud v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného a případná námitka povinného spočívající ve (s)plnění vykonávané povinnosti je tak uplatnitelná a může být hodnocena jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, přičemž navrhovatele (povinného) v tomto případě tíží důkazní povinnost a jí odpovídající břemeno prokázat podmínky vedoucí k postupu předpokládaném § 268 o.s.ř.

V dané věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31. května 1996, č. j. 7 C 1039/95-30, ukládající povinným umožnit oprávněným průjezd vozidly průjezdem svého domu. Dovolací soud považuje za nesprávný závěr dovolatelů, podle kterého je splnění jejich povinnosti vázáno na předchozí žádost ze strany oprávněných, neboť tomuto závěru nikterak neodpovídá (bezpodmínečná) dikce výroku vykonávaného exekučního titulu, jehož obsahem je (exekuční) soud vázán; vymáhaná povinnost není exekučním titulem vázána na jakoukoliv podmínku (dovolateli namítané nesplnění předchozí, jim adresované žádosti oprávněných) a odvolací soud (třebaže nadbytečným - avšak správným - výkladem povahy věcného břemene) nepochybil, pokud takovouto argumentaci dovolatelů odmítl.

Ani dovolací důvod předpokládaný ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., spočívající ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, v dané věci naplněn není. Odvolací soud svůj skutkový závěr opřel o řadu důkazních prostředků, zejména pak o výpovědi účastníků při nařízených jednáních před soudy obou stupňů (viz č. l. 209 verte-212, 239 verte spisu), a není proto namístě dovozovat podstatný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které odvolací soud zaujal. Povinní naopak obsahem svých vyjádření učiněných na nařízených jednáních důvodnost pokračování v nuceném výkonu rozhodnutí nepřímo připustili, odvolací soud na základě regulérně dosažených zjištění uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.

Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání povinných jako nedůvodné zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly oprávněným v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.500,- Kč (srov. § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b/, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 1.575,- Kč. Povinní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokátky, která oprávněné v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu (exekuci).

V Brně dne 12. září 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 12. September 2006