JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1558/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. P., a. s., zastoupené advokátkou, proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, srážkami z důchodu povinného, pro 26.682,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 41 E 527/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2006, č. j. 40 Co 1503/2005-36, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se nezastavuje výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2005, č. j. 41 E 527/2005-15 (výrok I.) a že se nezrušuje výrok II. uvedeného rozhodnutí (výrok II.). Odvolací soud považuje vykonávaný exekuční titul za vykonatelný z hlediska požadavků formální i materiální vykonatelnosti, když zdůraznil, že námitkou vady nalézacího řízení spočívající v ustanovení opatrovníka žalovanému (povinnému), ač šetření o jeho pobytu nebylo úplné, se soud v rámci výkonu rozhodnutí zabývat nemůže. Namítá-li povinný, že mu nesprávným postupem soudu v nalézacím řízení byla odňata možnost jednat, pak je tato výtka relevantní toliko v rámci nalézacího řízení, když vady nalézacího řízení nejsou do řízení o výkonu rozhodnutí přenositelné; současně také poukázal na relevantní judikaturu dovolacího soudu.

Povinný v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Namítá, že soud v rámci nalézacího řízení pochybil, pokud mu (v nalézacím řízení jako žalovanému) ustanovil opatrovníka, přestože měl ve spisovém materiále k dispozici adresu jeho místa podnikání, na kterém se fakticky zdržoval; současně také poukázal na právní závěr uvedený v rozsudku dovolacího soudu ze dne 23. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99. Vycházeje také ze závěrů uvedených v rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 614/03 a ze dne 25. září 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000 je dovolatel toho názoru, že předmětný exekuční titul dosud nenabyl právní moci a není vykonatelný, a proto je na místě zastavit nařízený výkon rozhodnutí postupem předpokládaným ustanovením § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.).

Dovolání však není důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Předmětem dovolacího přezkumu se tak stává posouzení závěru odvolacího soudu o tom, že vada nalézacího řízení spočívající v ustanovení opatrovníka účastníku v případě, kdy pro uvedený procesní postup nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, jsou do procesní fáze vykonávacího řízení nepřenositelné a soud se proto uvedenou vadu již zabývat nemůže.

K dovolatelem nastolené otázce se Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, pod poř. č. 62, dále usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, usnesení ze dne 24. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 128/2004, usnesení ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, usnesení ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 2505/2003, usnesení ze dne 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 1122/2003, usnesení ze dne 1. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1149/2006, usnesení ze dne 16. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 2186/2005) vysvětlil, že okolnost, podle které bylo soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, postiženo vadou – v daném případě skutečností, že v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle § 29 odst. 3 o.s.ř., ač šetření o pobytu účastníka bylo neúplné – nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí a soud se jí v řízení o výkon rozhodnutí již zabývat nemůže. Odvolací soud – se znalostí judikatury dovolacího soudu – tedy nastolenou otázku vyřešil zcela souladně se závěry výše uvedenými.

Argumentuje-li dovolatel ve svém podání závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2003, pod poř. č. 10, a vztahujícími se k předpokladům ustanovování opatrovníka v režimu ustanovení § 29 odst. 3 o.s.ř., pak přehlíží, že uvedené právní názory se pojí toliko k vadám nalézacího řízení (v daném případě se jednalo o přivolení k výpovědi z nájmu) a nikoliv k jejich dopadu do řízení vykonávacího (exekučního). Stejný závěr pak platí taktéž pro poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000, ve kterém bylo rozhodováno o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozsudku prvoinstančního nalézacího soudu (řešícímu otázku vyklizení bytu). Ze spisu se podává, že se dovolatel domáhal prostřednictvím ústavní stížnosti zrušení exekučního titulu Ústavním soudem. Předmětná ústavní stížnost však byla Ústavním soudem (pro opožděnost) usnesením ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 614/03 odmítnuta, přičemž zde byl vysloven závěr, podle kterého je v jurisdikci obecných soudů, aby při hodnocení dané procesní situace postupovaly způsobem ústavně konformním. Uvedené rozhodnutí tak pro obecné soudy závazné podněty způsobilé otřást jejich standardní judikaturou nezakládá.

Dovolací soud v dané věci vychází z toho, že stěžejním principem vykonávacího (exekučního) řízení je zásada, dle které věcná správnost vykonávaného rozhodnutí, jímž je v daném případě vykonatelné rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, nemůže být (jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení) v řízení o jeho výkonu zpochybněna. Opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty těch osob, které v dobré víře vycházejí z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Pokud se dovolatel pokusil účinky pravomocného exekučního titulu zmařit podanou ústavní stížností, která však – z důvodů váznoucích na jeho straně (opožděnost) – nebyla úspěšná, nelze se již nápravy domáhat v rámci vykonávacího řízení a exekuční soud z těchto (případných) vad řízení žádné důsledky vyvozovat nemůže; k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit dovolateli pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci nuceného výkonu rozhodnutí (exekuce). Možnost (či dokonce nezbytnost) případného přezkumu dílčí fáze nalézacího řízení mimo procesní postupy výslovně předpokládané (podmíněné) příslušnými předpisy pro její přezkum, by nebyla ničím jiným, nežli pokusem o negaci věcného rozhodnutí sporu; připuštění možnosti následné reparace vad nalézacího řízení by ve svém důsledku mohlo vést až k nejistotě účastníků řízení o tom, zda-li – vůbec – lze považovat rozhodnutí nalézacího řízení (po možném vyčerpání všech zákonem předpokládaných procesních fází, včetně případného napadení věcného závěru nalézacího soudu neúspěšnou ústavní stížností) za definitivní. Na takovémto právním výkladu však právní řád žádného demokratického právního státu nestojí a ani stát nemůže. Závěru odvolacího soudu proto nelze ani optikou právě uvedeného ničeho vytknout.

Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné a zcela souladné s dlouhodobou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání povinného jako nedůvodné zamítl.

Povinný s dovoláním úspěšný nebyl, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. srpna 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. August 2006