JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1507/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného C. ú. B., proti povinnému R. S., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného M. S., pro částku 4 084 336,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 19 E 1240/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze 31. 3. 2003, č.j. 10 Co 553/2002-68, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Přerově z 20. 6. 2001, č.j. 19 E 1240/2000-18, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze 31. 3. 2003, č.j. 10 Co 553/2002-68, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. 6. 2001, č.j. 19 E 1240/2000-18, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S (jedinou) odvolací námitkou povinného, že k prodeji navržená bytová jednotka se souvisejícím spoluvlastnickým podílem na společných prostorách předmětné nemovitosti není společným jměním manželů, nýbrž – na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM z 25. 8. 2000 – výlučným majetkem jeho manželky (s účinky vkladu k 28. 8. 2000, tedy před vykonávacím řízením zahájeným 4. 12. téhož roku), se krajský soud (vycházející, stejně jako soud prvního stupně, z výpisu z katastru nemovitostí ze 3. 8. 2000, v němž byly výkonem dotčené nemovitosti vyznačeny jako společné jmění manželů, takže považoval ve smyslu ustanovení § 335 odst. 1 o.s.ř. za doložené, že náleží i povinnému) vypořádal závěrem, že tato skutečnost je pro nařízení výkonu rozhodnutí nevýznamná, a že jediným způsobem uplatnění takového (případného) výlučného práva manželky, nepřipouštějícího exekuci, je podání vylučovací žaloby podle § 267 o.s.ř.

V dovolání (směřujícím výslovně proti rozhodnutím soudů obou stupňů), jehož přípustnost – aniž však vysvětlil, které právní otázce přisuzuje zásadní právní význam – odůvodnil poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení je postiženo vadami, jež takové nesprávné posouzení mohly mít za následek. Bez podřazení uplatněným dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř. pak vznáší jednotlivé námitky. Předně – označil-li se oprávněný v návrhu jako „stát – Ministerstvo financí“ a zároveň jako „C. ú.B. – dálnice“, který podle povinného „sám má procesní způsobilost“, považuje dovolatel takové označení za „zmatečné a nepřesné“. Nulitní ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 písm. c/, d/ a § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. jsou podle dovolatele také podkladové platební výměry, v nichž navíc „nejsou – v rozporu s § 14 správního řádu a § 32 odst. 2 písm. c/ zákona č. 337/1992 Sb. – uvedena jména všech solidárních dlužníků. Protože odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně výkon rozhodnutí nařídil 20. 6. 2001 při kvalifikaci nemovitostí jako společného jmění povinného a jeho manželky, ačkoli ta byla jejich výlučnou vlastnicí již od 28. 8. 2000, tedy před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (4. 12. 2000), kdy oprávněný i soud měli možnost z katastru nemovitostí i sbírky listin u něj vedené zjistit existenci dohody z 25. 8. 2000 o zúžení zákonného rozsahu SJM, bylo dle dovolatele rozhodnuto v rozporu s ustanovením § 154 o.s.ř. Podáním z 5. 4. 2004 (č.l. 147), jímž dovolání doplnil, povinný namítl, že podkladové platební výměry „nebyly zaslány všem účastníkům řízení, jimiž jsou…řidič, ručitel, vlastník zboží a další osoby, jež se na odnětí zboží podílely“, z čehož dovozuje, že tituly dosud nejsou v právní moci. Dalším doplňujícím podáním, z 25. 10. 2004 (č.l. 169), pak dovolatel podrobně – stejně jako ve věci sp. zn. 19 E 885/2001 – vysvětloval, v čem spatřuje „nulitu“ k výkonu navržených titulů.

Oprávněný navrhl, aby řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně bylo zastaveno a aby dovolání proti usnesení soudu odvolacího bylo zamítnuto.

Pokud jde tu část dovolání, jíž povinný brojí proti usnesení okresního soudu, je nutno řízení o ní zastavit. Z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).

Dovolání směřující proti rozhodnutí krajského soudu není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Povinný, jenž ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil, však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Předně nutno (s ohledem na zákaz tzv. novot zakotvený v ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř.) zdůraznit, že jediné právní posouzení, jež povinný kritizoval oběma opravnými prostředky, tedy odvoláním i dovoláním, je posouzení závěru, že případné výlučné vlastnictví manželky, dovozované povinným z dohody o zúžení SJM, není pro nařízení výkonu rozhodnutí relevantní, a že její případné (výlučné) právo k nemovitostem nepřipouštějící exekuci může být uplatněno pouze vylučovací žalobou.

Tento závěr je ovšem v plném souladu se standardní judikaturou a manželka povinného se ostatně v naznačené směru zachovala dávno předtím, než tento závěr vyslovil odvolací soud v napadeném rozhodnutí z 31. 3. 2003, jímž k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně z 20. 6. 2001 o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil (její excindační žaloba z 5. 9. 2001, jak plyne ze spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 7 C 241/2001, byla rozsudkem z 27. 3. 2002, ve znění potvrzujícího rozsudku krajského soudu ze 30. 9. téhož roku, zamítnuta /stejně jako její dovolání do rozsudku odvolacího soudu, viz rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 279/2003/).

Pokud jde o všechny ostatní námitky povinného, ty byly v dovolání uplatněny poprvé (odvolání je vskutku odůvodněno argumentem jediným, že totiž exekuce neměla být nařízena proto, že výkonem postižené nemovitosti nejsou společným jměním povinného a jeho manželky, nýbrž jejím majetkem /po uzavření dohody o zúžení zákonného rozsahu SJM/ výlučným), jejich správnost, případně důvodnost tedy předmětem odvolacího přezkumu být nemohla. I tak je ovšem namístě uzavřít, že – bylo-li potvrzující usnesení odvolacího soudu (kromě závěru o nevýznamnosti námitky výlučného vlastnictví manželky povinného) odůvodněno názorem, že podkladové platební výměry nejsou materiálně nevykonatelné – není toto rozhodnutí ani v tomto směru v rozporu se standardní judikaturou. Pokud jde o námitky „zmatečnosti a nepřesnosti“ označení oprávněného, nicotnosti, případně neplatnosti podkladových platebních výměrů, a absence jmen „všech solidárních dlužníků“, Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí sp. zn. 2084/2005 ze … srpna 2006, jímž odmítl dovolání povinného ve vykonávacím řízení (sp. zn. 19 E 885/2001) týchž účastníků, týkajícím se vymožení týchž pohledávek přiznaných týmiž exekučními tituly, vedeném pouze odlišným způsobem výkonu, totiž prodejem movitých věcí. V tomto rozhodnutí dovolací soud (s odkazem – kromě jiných judikátů, např. rozsudků Nejvyššího soudu z 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 109/96, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/1999 a 2/2000 pod poř. č. 9 a 11 – též na své usnesení z 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1280/2003, stížnost proti němuž byla usnesením Ústavního soudu z 5. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 501/04, odmítnuta) vysvětlil, že podkladové platební výměry nicotné, případně neplatné, a tedy ani materiálně nevykonatelné nejsou.

Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 22. srpna 2006

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 22. August 2006