JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1264/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. B.-v., proti povinnému J. K., prodejem nemovitosti, pro částku 960.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 16 E 1035/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 10. 2007, č. j. 12 Co 265/2007-111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 28. 12. 2006, č. j. 16 E 1035/99-100, okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odůvodněný tvrzením, že mu nebyl doručen dodatečný platební výměr z 25. 11. 1998 (č. l. 61), na jehož základě byl sestaven (nyní vykonávaný) výměr nedoplatků z 5. 2. 1999. S argumentem povinného, že ten před svým dlouhodobým pobytem v cizině svému otci stejného jména i příjmení (narozenému 24. 4. 1948) nikdy nevystavil ani nepodepsal plnou moc k přebírání písemností od finančního úřadu, u kterého byla plná moc uložena, a že tudíž jeho otec písemnosti adresované povinnému přebíral neoprávněně (za což byl podle odvolatele odsouzen v trestním řízení), se soud vypořádal závěrem, že ve vykonávacím řízení nelze přezkoumávat (např. znalecky, jak to navrhl povinný) pravost podpisů na plné moci udělené v nalézacím (zde daňovém) řízení. Námitku, že dodatečný platební výměr byl doručen osobě odlišné od povinného (plnou mocí nevybavené), mohl povinný podle názoru okresního soudu uplatnit jen v příslušném nalézacím řízení, např. podáním odvolání.

Usnesením z 31. 10. 2007, č. j. 12 Co 265/2007-111, krajský soud k odvolání povinného rozhodnutí okresního soudu potvrdil. S poukazem na své rozhodnutí z 30. 6. 2006, č. j. 12 Co 229/2006-82, jímž bylo potvrzeno usnesení z 9. 8. 1999, č. j. 16 E 1035/1999-5, kterým okresní soud výkon rozhodnutí nařídil (v tomto řízení se povinný bránil týmž argumentem, že totiž dodatečný platební výměr z 29. 11. 1998 nebyl doručen jemu, ale jeho otci, který zfalšoval podpis povinného na plné moci, na jejímž základě přebíral písemnosti

finančního úřadu adresované povinnému), odvolací soud uzavřel, že podkladovým exekučním titulem je výkaz nedoplatků z 5. 2. 1999 sestavený na základě dodatečného platebního výměru doručeného otci povinného jakožto jeho zástupci. Výkaz nedoplatků se daňovému dlužníku nedoručuje a protože tento výkaz obsahuje všechny náležitosti předepsané ustanovením § 73 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., je vykonatelným titulem ve smyslu ustanovení § 73 odst. 4 písm. a) uvedeného zákona a ustanovení § 274 písm. f) o.s.ř., a to dnem vydání, tedy 5. 2. 1999.

V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž však vysvětluje, v čem konkrétně má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, resp. řešení které právní otázky považuje za zásadně právně významné) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v posouzení jeho základního argumentu, jímž odůvodnil svůj návrh na zastavení výkonu podle § 268 dost. 1 písm. a) o.s.ř., totiž nedoručení dodatečného platebního výměru, jako námitku směřující proti posouzení věcné správnosti exekučního titulu. Případnou věcnou nesprávnost vykonávaného výkazu nedoplatků však povinný nenamítal. Na základě „tohoto nesprávného právního názoru na charakter námitek povinného potom odvolací soud zaujal nesprávný právní názor i na vykonatelnost výkazu nedoplatků, kdy podle jeho názoru není oprávněn dle ust. § 275 odst. 2 o.s.ř. přezkoumávat formální vykonatelnost platebních výměrů, které jsou uvedeny ve výkazu nedoplatků, t. j. např. přezkoumávat, zda-li byly platební výměry povinnému řádně doručeny za situace, kdy povinný uvádí, že nikoli“. Shora uvedené právní názory odvolacího soudu jsou podle povinného v rozporu s ustanovením § 275 odst. 2 o.s.ř.

Kromě toho soud podle jeho názoru zatížil řízení vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jelikož „na základě nesprávného právního názoru na rozsah svých povinností ve vykonávacím řízení odmítl přezkoumat vykonatelnost exekučního titulu, jak mu to ukládá ustanovení § 275 odst. 2 o.s.ř.“.

Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem je tedy jen důvod vyjádřený ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž dovolatel dovolání (mimo jiné) odůvodnil. Při přezkumu napadeného rozhodnutí, tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Dovolání sice obsahuje odkaz na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., postrádá však konkretizaci, případně vysvětlení, v čem by zásadní právní význam napadeného rozhodnutí měl spočívat; hodnocením argumentace obsažené v dovolání k závěru o splnění podmínky předepsané ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dospět nelze.

Dovolatel předně zpochybnil závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo – prvotně – o zjištění, zda plnou moc z 11. 11. 1995 povinný svému otci J. K. skutečně udělil (potřebné pro skutkové zjištění následné, zda totiž byl exekuční titul doručen). Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového titulu k tomu určeným důvodem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. Skutkové námitky však – jak již bylo uvedeno výše – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel dovozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.

Vada ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (kterou dovolatel spatřuje v tom, že „na základě nesprávného právního názoru na rozsah svých povinností ve vykonávacím řízení odvolací soud odmítl přezkoumat vykonatelnost exekučního titulu, jak mu to ukládá ustanovení § 275 odst. 2 o.s.ř.“) – i kdyby jí řízení trpělo – důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (viz výše) není.

Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – aniž se mohl zabývat nadbytečným závěrem odvolacího soudu, že ve vykonávacím řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost titulu – dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2008

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu

Vydáno: 23. September 2008