JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1184/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu V. P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 2009/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.1.2004, č.j. 26 Co 501/2003-160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému 2.575,- Kč, k rukám advokátky, a to do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek byl spolu s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu zrušen soudem dovolacím) zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Vázán závazným právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že žalobce není v dané věci aktivně legitimován; se zřetelem k zákonu č. 298/1990 Sb., který upravuje navracení církevního majetku, totiž není oprávněn k uplatnění vlastnického práva k majetku, v tomto předpisu nevypočtenému (o který se v dané věci jedná).

Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné pokládá posouzení založené na specialitě zákona č. 298/1990 Sb.; podle jeho názoru tento předpis, jelikož nepředstavuje univerzální nápravu všech majetkových křivd, užití obecné úpravy ochrany vlastnického práva ve skutečnosti nevylučuje. Zákon č. 298/1990 Sb. sice z ní představuje výjimku, nelze ji však, uvádí se v dovolání, vykládat extenzívně; zvolená metoda taxativního výčtu (majetku, k němuž se vlastnictví obnovuje) měla za cíl jen to, aby byl zjednodušen způsob, jak v některých případech dosáhnout nápravy křivd, jež byly v minulosti způsobeny. Soudy přijatý výklad považuje též za rozporný s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 403/98 (byť se vztahuje k postavení fyzické osoby), dle něhož došlo-li k zabrání majetku bez právního důvodu, nebrání existence speciálního restitučního předpisu tomu, aby se oprávněný subjekt domáhal ochrany podle předpisu obecného.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný odůvodnil závěr, že dovolání není v dané věci přípustné.

Dovolání vskutku přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující.

Nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu; předchozí (nadto obsahově shodné) rozhodnutí soudu prvního stupně (spolu s potvrzujícím rozhodnutím soudu odvolacího) bylo totiž zrušeno soudem dovolacím nikoli odvolacím.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., což představuje zodpovědět otázku, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.

Tato podmínka však v dané věci splněna není, neboť rozsudek odvolacího soudu je s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dlouhodobě konstantní, v souladu (viz kupř. rozhodnutí ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001, ze dne 18.12.2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, a další).

Tentýž názor vyjádřil Nejvyšší soud ostatně i v dané věci v rozsudku ze dne 30.1.2002 sp. zn. 20 Cdo 1380/2000, a nemá důvod se od něho odchýlit.

Zde se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce ústavnosti podávaného výkladu; oproti dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, se rozhodnutí Ústavního soudu, na něž je zde činěn odkaz, týkají přímo těch právních vztahů, o které jde i v posuzované věci.

Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., z jehož hlediska (coby posledního) je bylo zapotřebí prověřit.

Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud dovolání ve smyslu § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalovanému náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za vyjádření k dovolání v částce 2.500,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 31. srpna 2004

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 31. August 2004