JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1149/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, adresa pro doručování: Policie ČR, Správa hl. města Prahy, Bartolomějská 7, P.O.Box 122, Praha 1, proti povinnému J. T., prodejem movitých věcí, pro částku 30.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 E 1165/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 22. 6. 2005, č.j. 18 Co 303/2005-25, takto:

I. Dovolaní se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení z 2. 12. 2002, č.j. 53 E 1165/2002-4, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí (usnesení Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování P. z 27. 6. 2001, č.j. OV9-950/2001-44, kterým byla povinnému podle § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále také jen „trestní řád“/, uložena pořádková pokuta ve výši 30.000,- Kč). S odvolací námitkou povinného, že pokuta uložená vykonávaným rozhodnutím byla udělena neoprávněně, se městský soud vypořádal závěrem, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá pouze, zda existuje vykonatelné rozhodnutí ukládající povinnému plnění ve prospěch oprávněného (§ 251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále také jen „o.s.ř.“/), zda je výkon rozhodnutí navrhován v rozsahu, který nepřekračuje titulem přiznané plnění (§ 263 o.s.ř.) a zda není navrhován zákonu odporující či zřejmě nevhodný způsob výkonu (§ 258, § 263 o.s.ř.); jsou-li tyto náležitosti splněny, nařídí soud výkon zpravidla bez slyšení povinného (§ 253 o.s.ř.) a vychází zásadně z tvrzení oprávněného o výši dosud poskytnutého plnění. Z těchto hledisek, uzavřel odvolací soud, nelze napadenému rozhodnutí nic vytknout a ani povinný v tomto směru s rozhodnutím nepolemizuje.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., povinný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a nevypořádal se s tím, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy. Důvodem pro použití uvedeného ustanovení je podle něj jeho nepříznivý duševní stav v době vydání vykonávaného rozhodnutí (doložený ostatně dodatečně lékařskou zprávou). Ten podle něj způsobil nejen věcnou nesprávnost rozhodnutí o pokutě, ale také vadu řízení, v němž bylo rozhodnutí o ní vydáno, jelikož právě pro tento nepříznivý duševní stav (těžkou depresi) nemohl včas podat stížnost a bylo mu tak objektivně znemožněno podat opravný prostředek, ač mu toto právo vyplývá z ustanovení první věty § 141 odst. 2 trestního řádu.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Povinný, jenž přípustnost dovolání dovozoval pouze z ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nikoli však již z jeho odstavce druhého, ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil, a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Namítá-li dovolatel, že „udělení pokuty je v rozporu s dobrými mravy“, že „pokuta neodpovídá závažnosti provinění“ a že nepřihlíží k jeho sociální a zdravotní situaci, zpochybňuje pouze věcnou správnost k exekuci navrženého titulu. Ten však soud při nařízení exekuce oprávněn přezkoumávat po stránce věcné (včetně přiměřenosti výše pokuty) není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).

Nejvyšší soud také v mnoha rozhodnutích, použitelných obdobně i pro předmětnou věc, v níž je exekučním titulem usnesení policie o uložení pořádkové pokuty (např. v usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu § 229 o.s.ř. či „jinou“ vadou podle § 241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Tvrdí-li tedy dovolatel, že v řízení podle trestního řádu nemohl pro svou duševní chorobu podat odvolání, nemá to pro předmětný výkon rozhodnutí právní význam, jelikož exekuční soud z případných vad nalézacího (zde trestního) řízení žádné důsledky vyvodit nemůže.

V souladu se standardní judikaturou je napadené usnesení i pokud jde nepoužití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).

Toto ustanovení říká, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Hovoří-li ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného. Návrh na výkon rozhodnutí je však – stejně jako např. žaloba – úkonem procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a to ustanovení § 251 o.s.ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Ukládá-li ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., aby práva a povinnosti byly vykonávány v souladu s dobrými mravy, účastníkům občanskoprávních (tedy hmotněprávních) vztahů, pak musí platit tím spíše, že z hlediska souladu či rozporu s morálními pravidly ve smyslu tohoto ustanovení nemohou být posuzována (kromě – viz výše – procesních úkonů účastníků soudního řízení) rozhodnutí soudů (zde policie), tedy akty aplikace práva, jimiž o návrzích (jakýchkoli, tedy včetně návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí), nebo také o sankcích (např. pořádkových pokutách podle občanského soudního či trestního řádu) rozhodují soudy (případě policie či jiné státní orgány) jakožto orgány pravomocí k posuzování případného nesouladu výkonu práv a povinností s morálními pravidly či k rozhodování o sankcích nadané (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67).

Jak tedy plyne z uvedených závěrů, právní posouzení věci – nařízení exekuce prodejem nemovitostí – nesprávné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není.

Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. června 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 01. June 2006