JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1062/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné P. e., a.s., proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, pro 18.998,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 11058/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 9. 2004, č.j. 39 Co 341/2004-75, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze z 30. 9. 2004, č.j. 39 Co 341/2004-75, v potvrzujícím výroku o věci samé, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 z 10. 6. 2004, č.j. 25 Nc 11058/2002-60, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud (kromě toho, že výrok o nákladech řízení zrušil) ve věci samé potvrdil usnesení z 10. 6. 2004, č.j. 25 Nc 11058/2002-60, jímž obvodní soud zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (správně exekuce). Se soudem prvního stupně se odvolací soud shodl v závěru, že aplikovat ustanovení § 290 odst. 1 o.s.ř., upravující zvláštní důvod zastavení exekuce, nelze již proto, že ke dni vydání rozhodnutí obvodního soudu neuplynula potřebná doba jednoho roku, a dále dovodil, že nepodaří-li se při exekuci prodejem movitých věcí (prováděné na základě dalšího exekučního příkazu) sepsat žádné movitosti, jež by mohly být prodány, bude to důvodem k postupu vedoucímu až k případnému zastavení exekuce, nikoli ovšem podle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 exekučního řádu, nýbrž opět podle ustanovení zvláštního, a to (nyní) § 326a o.s.ř.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zásadní právní význam přisuzuje otázkám (podle jeho názoru posouzeným v rozporu s hmotným právem, a tedy nesprávně):

1) zda soudní exekutor může exekuci provádět „libovolně dlouho“ až do úplného uspokojení pohledávky oprávněného, či zda se analogicky podle § 52 odst. 1 exekučního řádu aplikuje ustanovení § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., a tedy celou exekuci prováděnou ohledně veškerého majetku povinného nutno zastavit,

2) zda se v situaci popsané ustanovením § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. „přednostně aplikují zvláštní ustanovení ohledně zastavení provedení dílčích způsobů exekuce“ (zde ustanovení § 290 odst. 1 o.s.ř.), či zda v případě exekuce prováděné na veškerý majetek povinného nutno analogicky (§ 52 odst. 1 exekučního řádu) aplikovat obecnou úpravu zastavení provedení exekuce podle § 268 a násl. o.s.ř.

Zásadní právní význam pak dovolatel přisuzuje i otázkám, zda je pro právní závěr ve smyslu § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. „nezbytné, aby exekutor a oprávněný vyčíslili své náklady“, jsou-li zde příslušné právní předpisy, zejména vyhlášky č. 330/2001 Sb., 484/2000 Sb. a 178/1996 Sb., a zda lze k tíži povinného přičítat skutečnost, že nemá žádný exekučně postižitelný majetek. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, jejž považuje za rozporný s „doktrínou, že zákon připouští jen takovou exekuci, která slouží k uspokojení oprávněného a která by neměla být použita tam, kde se ukazuje, že k tomuto cíli nemůže vést.“ Protože je exekuce prováděna téměř dva roky, aniž byl zjistěn (a poté postižen) jakýkoli majetek povinného, považuje dovolatel „takovýto postup oprávněného resp. soudního exekutora za šikanosní a zjevně bezúčelné provádění exekuce“.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že jsou v něm řešeny přinejmenším dvě (dovolatelem formulované nejdříve) judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešené právní otázky (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejichž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně (nikoli tedy, jak nesprávně dovozuje povinný, pro rozpor s hmotným právem).

Podle § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Protože dovolání je v dané věci (podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.) přípustné, nemohl soud – nejdříve – nepřihlédnout k vadě řízení, jež mohla mít – a měla – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že soud prvního stupně (a poté ve svém potvrzujícím výroku i soud odvolací) – ač mu povinný dal pouze „podnět k zastavení exekuce“ (soud prvního stupně to ostatně výslovně v odůvodnění rozhodnutí uvedl) – přesto rozhodl tak, že „zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí“, tedy rozhodl o procesním úkonu, jenž vůbec nebyl učiněn. To, že povinný nepodal – ani podat nemínil – návrh na zastavení exekuce, vyplývá nejen z výslovného označení jeho úkonu z 22. 8. 2003 (č.l. 15, 16), ale i úkonu ze 17. 1. 2004, označeného jako „opakovaný podnět k zastavení exekuce“ (č.l. 32), v němž zdůrazňuje, že „v souladu s ust. § 269 odst. 1 o.s.ř. může soud o zastavení exekuce rozhodnout jak na návrh, tak z úřední povinnosti“.

Při rozhodování o zastavení exekuce lze přitom vyjít z nauky i judikatury k ustanovení § 268 o.s.ř., upravujícímu zastavení výkonu rozhodnutí, avšak s výjimkou (kromě jiného) právě jeho odstavce 1 písm. e/, kde je odlišný náhled odůvodněn principem, že exekutor volí v souladu s § 58 odst. 3 a 47 odst. 1 exekučního řádu způsob, kterým bude exekuce provedena.

Ustanovení § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. upravuje situaci, kdy po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný jeho majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující, takže jeho realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty. Exekutor v takovém případě podá soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm, jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho dovodil hodnotu zjištěného majetku. Nesouhlasí-li oprávněný se zastavením exekuce s odůvodněním, že majetek byl exekutorem zjištěn nedostatečně, soud jej vyzve, aby uvedl, které další úkony mají být ke zjištění majetku provedeny, a posoudí jejich možnou úspěšnost předtím, než exekuci zastaví, nebo exekutora vyzve, aby v exekuci pokračoval. Takový postup soudu však musí být v souladu s ustanovením § 58 odst. 3 exekučního řádu, podle něhož exekutor volí způsob, jímž bude exekuce provedena. Výzva, aby exekutor v exekuci pokračoval, byť nemusí mít formu usnesení, musí obsahovat závažné důvody, pro něž se soud domnívá, že ještě lze nalézt postižitelný majetek povinného. Exekutor je v takovém případě povinen v exekuci pokračovat, protože je podle § 46 odst. 1 exekučního řádu povinen „činit úkony směřující k provedení exekuce“.

Z povahy exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., v tomto směru od soudního výkonu rozhodnutí odlišné, tedy plyne, že podnět k zastavení exekuce právě podle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. nepodává povinný, nýbrž soudní exekutor. Ten však, jak vyplývá z celého obsahu spisu, zejména z jeho podání z 28. 8. 2003 (č.l. 19), z 15. 1. 2004 (č.l. 31) a z 8. 3. 2004 (č.l. 52) nejenže takovýto podnět nepodal, nýbrž opakovaně explicitně vyjadřuje s případným zastavením exekuce nesouhlas a zdůrazňuje, že k jejímu zastavení „pro majetkovou nedostatečnost by mělo dojít až poté, co tento podnět dá sám soudní exekutor, který v rámci probíhající exekuce vydal několik exekučních příkazů“.

Jestliže tedy podnět k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. podal povinný a jestliže soudní exekutor s jejím zastavením nesouhlasil, pak důvodu k rozhodování podle § 268 odst. 1 písm. e/ ve spojení s ustanovením § 269 odst. 1 in fine o.s.ř. nebylo. Je přitom nepochybné, že podal-li by povinný řádný návrh na zastavení exekuce, soud by se jím zabývat musel, a že by v případě závěru o neexistenci důvodu k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. takovýto návrh zamítl.

Kromě uvedeného nelze nevidět, že důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. se (podobně jako podle písm. d/ uvedeného ustanovení) uplatňuje především v exekuci prodejem movitých věcí, případně i nemovitostí, resp. podniku (viz Výkon rozhodnutí v soudním řízení, L. Drápal, V. Kurka, Linde Praha, 2004, str. 376). V exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu však ustanovení § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. (jež u tohoto typu exekuce nutno vykládat v návaznosti na ustanovení § 264 odst. 2 o.s.ř.) aplikovat nelze, a to již proto, že srážky ze mzdy se opakují tak dlouho (§ 284 odst. 1 o.s.ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady výkonu, zaplacena (srov. též Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, Panorama Praha, 1985, str. 235).

Protože tedy zamítnutím – ve skutečnosti nepodaného – návrhu bylo řízení zatíženo vadou, jež mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).

O nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. October 2006