JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1053/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. D. proti žalované A. P., spol. s r.o., o zaplacení částky 15.615,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 44/99, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 1999, č.j. 23 Co 524/99-36, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem pro uznání ze dne 16. září 1999, č.j. 5 C 44/99-22, uložil žalované zaplatit žalobci částku 15.615,60 Kč s osmnáctiprocentním úrokem ode dne 22. července 1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 6.803,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně poukázal na to, že předmětem sporu je požadavek na úhradu částky za ekonomické poradenství, jež žalobce prováděl pro žalovanou, kterou žalované vyúčtoval fakturou č. 407051 jako cenu provedeného díla. Jelikož žalovaná v průběhu řízení nárok žalobce uznala, rozhodl - dle ustanovení § 153a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.") - rozsudkem podle tohoto uznání. Přitom odkázal co do právního posouzení věci na ustanovení § 546 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.") a § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák. (jimiž odůvodnil přiznání příslušenství pohledávky).

Odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. prosince 1999, č.j. 23 Co 524/99-36, podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, maje za to, že nebyly splněny podmínky zakotvené v ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně před vydáním napadeného rozsudku provedl řádné dokazování, spočívající ve výslechu žalobce a svědkyně M. V. a ve čtení listinných důkazů, přičemž poté, co bylo řízení na tři minuty přerušeno (neboť zástupce žalované chtěl zjistit, zda jeho klientka za této situace návrh uznává), zástupce žalované uvedl, že žalovaná uznává nárok žalobce. Tvrzení žalované, že uznala neexistující pohledávku, je vyvráceno provedeným dokazováním, z jehož výsledku je jednoznačné, že v době, kdy o věci rozhodoval soud prvního stupně, pohledávka žalobce nesporně existovala. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu postupoval správně, když za daného stavu vydal rozsudek pro uznání, neboť byly splněny předpoklady pro vydání takového rozsudku a právní posouzení věci odpovídá příslušným ustanovením hmotného práva, o něž soud své rozhodnutí opřel.

Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 (písmeno a/), a že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/). Odvolacímu soudu dovolatelka konkrétně vytýká, že pochybil tím, jak se vypořádal s jí navrženými návrhy na doplnění dokazování a jak posoudil její podání (potud, že měl její tvrzení za nevěrohodné proto, že provedené dokazování potvrdilo existenci žalobcovy pohledávky). Soud prvního stupně nepřihlédl k jejím důkazním návrhům ani k podání jejího zástupce ze dne 13. prosince 1999, z nějž je zřejmo, že žalovaná již podala žalobu na splnění závazku žalobcem. Co do průběhu řízení ve věci samé dovolatelka poukazuje na to, že zcela popírala splnění povinností žalobcem a provádí rozbor provedených důkazů. Soudy v řízení jsou povinny ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotit všechny důkazy, které jim účastníci v řízení nabídli, v jejich vzájemné souvislosti, jestliže v řízení nevyjde najevo potřeba provádět další důkazy. Současně jsou povinny se vypořádat se skutkovými tvrzeními účastníků řízení tak, aby bylo zřejmé, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud tím, že „nezohlednil" proč odmítl nabízený důkaz výslechem jednatele žalované a nepřihlédl k tvrzené skutečnosti podání žaloby ve věci samé (o splnění povinností ze smlouvy o vedení účetnictví - o vydání movitých věcí), fakticky odejmul žalované možnost jednat před soudem a uplatnit provedením důkazů svá práva a prokázat svá skutková tvrzení. Tak ve smyslu obecně uznávaného právního názoru nepostupoval dle ustanovení § 120 o. s. ř. neboť „se nevypořádal" a nezjistil skutečný stav rozhodný pro posouzení věci a neprovedl navržený důkaz, aniž by odůvodnil, proč tak učinil. Tento postup soudu pak mohl mít vliv na správné právní posouzení věci, neboť tak mohly v řízení vyjít najevo skutečnosti tvrzené žalovanou, které by změnily samotný hmotněprávní základ posuzované věci, a „v důsledku" založily přípustnost odvolání proti rozsudku pro uznání. V závěru dovolání žalovaná připouští, že postupovala ve sporu poněkud zmatečně, toto pochybení však dle jejího přesvědčení nemůže mít vliv na „nemožnost" uplatňování práva u soudu. Proto požaduje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., avšak není důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

Jelikož jiné vady nebyly dovoláním namítány, z obsahu spisu rovněž nevyplývají a dovolatelka další dovolací důvody neuplatňuje, bylo pro výsledek dovolacího řízení rozhodné posouzení, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelkou.

Naplnění dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka výslovně pojí s existencí vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., podle nějž je řízení zmatečné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud pak v intencích závěrů formulovaných v citovaných rozhodnutích i v řadě dalších svých rozhodnutí opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení" (za mnohá srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42). Ty argumenty, jež dovolatelka připíná (co do závěru o existenci vady dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) právě k rozhodnutí soudu (úvahám v něm vysloveným), lze proto již na tomto základě odmítnout jako nepřípadné.

Zbývá se vypořádat s tvrzením, že řízení je postiženo vadami proto, že odvolací soud se nevypořádal s důkazními návrhy dovolatelky, navržené důkazy neprovedl a nezjistil tak skutečný stav věci.

Z obsahu spisu je patrno, že žalovaná prostřednictvím svého zástupce s procesní plnou mocí při jednání před soudem prvního stupně konaném dnem 16. září 1999 žalobcem uplatněný nárok co do důvodu i výše uznala (srov. protokol o jednání na č.l. 21, kde je uznání nároku stvrzeno i podpisem zástupce žalované).

Podle 153a odst. 1, věty první, o. s. ř. platí, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Dle odstavce 2 rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

Podle § 202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.

Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání podle úpravy účinné před 1. lednem 2001 vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že - v intencích § 153a a § 153b o. s. ř. - nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 44). Možností podat odvolání proti rozsudku pro uznání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém smyslu nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z ustanovení § 153a o. s. ř. Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se totiž právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153a odst. 2 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právě proto, že uznání žalované podle § 153a o. s. ř. zakládá (nejde-li o jen částečné uznání nároku, podle nějž soud rozhodne - dle § 153a odst. 1, věty druhé, o. s. ř. - jen k návrhu žalobce) povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, a k tomu, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 395), omezuje občanský soudní řád v § 157 odst. 4 náležitosti odůvodnění rozsudku pro uznání na předmět řízení a důvody, pro něž bylo rozhodnuto právě touto formou rozsudku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že k uznání nároku došlo v době, kdy soud již zcela nebo zčásti provedl ve věci dokazování, v rozsudku pro uznání zjištění z těchto důkazů nečiní a nehodnotí je.

Z uvedeného vyplývá, že ty úvahy, v jejichž rámci odvolací soud odkazoval též na „provedené dokazování", jsou zjevně nepřesné a zavádějící. Nesmyslnost takového postupu lze dokladovat i tím, že logicky nemohl mít žádnou oporu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který ve shodě s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř. správně v rozsudku žádná zjištění z důkazů provedených před uznáním nečinil a tyto ani nehodnotil. Tím, že by v řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně přímo (až) odvolací soud, by zjevně vybočil z meze přezkumné činnosti, jež mu (i podle § 213 odst. 2 o. s. ř.) přísluší.

Nicméně na základě týchž argumentů lze uzavřít, že odvolání proti rozsudku pro uznání, založené na zpochybnění uznaného nároku (vymezeného žalobními tvrzeními, která zde byla v době uznání) ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné. Lze-li odvolání proti rozsudku pro uznání podat jen na základě argumentu, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, pak jsou logicky bezcenné důkazní návrhy, které dovolatelka v odvolacím řízení soudu nabízela k prokázání skutečnosti, že nároku, který uznala, zde není. Soud se při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání sice musí zabývat (kromě podmínek stanovených v § 153a odst. 1 o. s. ř.) i tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno povahou věci nebo rozporem s právními předpisy kogentní povahy (srov. opět § 99 o. s. ř.), skutečnost, že předmětem smíru vypořádávajícího závazkový vztah účastníků je nárok jehož existenci následně jedna ze stran sporu začne zpochybňovat, však uzavření smíru ani jeho schválení nebrání, takže zde není ani překážek, jež by soudu bránily rozhodnout podle uznání žalovaného, jež se takového nároku týká.

Napadené rozhodnutí je tedy ve svém výsledku správné (prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů se je dovolatelce zpochybnit nepodařilo). Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nedůvodného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení; protože však u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. dubna 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. April 2001